Neviditelný

POTOM ~ Vzepětí

<Někde ve vesmíru>

Tlaková vlna způsobená výbuchem jednoho z obřích projektilů pocházejících z nepřátelské lodi ho odhodila na tvrdou stěnu, co stála za ním, a nechráněnou hlavou i levým bokem plnou silou narazil přímo do pevného kovu, ze kterého byla zeď postavena. Z úst se mu vydral přidušený výkřik a oči mu zahalila hustá rudá mlha bolesti. Na to, že se narodil princem, se neuctivě sesunul k zemi.
Hlavou mu problesklo hned několik splašených a vyděšených myšlenek, ale jedna z nich byla neodbytnější než ty ostatní, pulzovala mu vědomím v rytmu jeho divoce bijícího srdce, zažírala se mu do každičkého zákoutí jeho mysli a čím dál tím víc nabývala na intenzitě. Strachem se mu stáhlo hrdlo.

Přišel si pro mě! Zabije mě!

Panika postupně putovala jeho tělem jako ten nejúčinnější jed, pulzovala mu v žilách, které ji roznášely do všech jeho končetin, spolu se zeleně zářící magií, jenž mu tancovala v podobě mechových plamínků v šedo-modrých očích, a zpěněnou krví zuřivě kolující v jeho krevním oběhu.
Ať se snažil uklidnit sebevíc, tak stejně nedokázal z hlavy vytěsnit ta slova. Ta prokletá slova, a vzpomínku, jenž ho posledních několik let pronásledovala ve snech a nočních můrách.
Ve chvíli kdy se hrudníkem dotkl sutinami pokryté podlahy a jeho dlouhé hbité prsty se zaryly do různorodého nepořádku, okamžitě začal zběsile lapat po dechu, který si nárazem vyrazil, skoro jakoby se topil.

Přišel si pro mě! Zabije mě!

Plíce se mu stahovaly v podstatě naprázdno a spíš místo kyslíku nabíral do úst a nosu těžký kovový prach, kterým měl pokryté celé oblečení i tvář, jak otvíral pusu v marné snaze dostat do sebe vzduch. Když se mu konečně povedlo nasát alespoň malý doušek kyslíku, tak se okamžitě rozkašlal, jak se jeho tělo snažilo zbavit nečistot v nově zpřístupněných dýchacích cestách. V ústech mu zůstala kovová pachuť suchého těžkého prachu, jakoby snad lízal železo.

Se zaúpěním se přetočil na záda, do nichž se mu okamžitě zabodly ostřejší kousky z poničené lodi, a touha po troše klidu a pokoje byla téměř větší než kdykoli jindy předtím. Celou svojí polámanou bytostí si přál zůstat ležet na tom nerovném povrchu a poddat se laskavé náruči spánku, jenž na něj nemilosrdně číhala po okrajích jeho zorného pole jako černá kroutící se tma.

Tak proč to nejde?

Hlava se mu motala tak, až měl dojem, že se ocitl na rozbouřeném moři uprostřed zuřící bouře, nejspíš tedy utržil i mírný otřes mozku, ale nejvíce to odnesla jeho žebra na levé straně hrudního koše, ve kterých mu bolestivě tepalo při každém váhavém nádechu. Nebál se přiznat si pravdu, že některá z nich jsou určitě nalomená, ne-li zlomená úplně. Dokonce se ani nedokázal soustředit natolik, aby přivolal magii, a to pro něj byla skoro stejně přirozená jako dýchání. Jen se mu s tichým nespokojeným mručením stáčela okolo vnitřností, proplouvala mu žilami, ale stůj co stůj odmítala vyplout napovrch.

Přišel si pro mě! Zabije mě!

,,Do prdele."

Zakletí opustilo jeho ústa stejným způsobem jako věřící mumlají své modlitby k prastarým bohům - někdy i k němu samotnému. Zatnul zuby tak pevně, až byl div, že si některé ze špičáků nebo řezáků nevylomil, a vzepřel se na loktech, rozhlédl se po okolní palubě a to co viděl, mu až příliš připomínalo jinou událost v trochu odlišné době, a hlavně na jiném místě, na kterou se posledních šest let snažil zapomenout. Všude kolem něj byli zranění či mrtví lidé, leželi, seděli nebo stáli mezi troskami. Někteří se belhali okolo zříceného stropu a stěn, a volali něčí jména, jenž nejspíše patřila těm z nich, kteří buď nepřežili, nebo zůstali zavalení pod sutinami. Když se podíval pozorněji, tak občas dokázal někde zahlédnout končetiny trčící zpod kovových trosek. Říkal si, že musí mít nehorázné štěstí a osud na svojí straně, když neskončil stejně.