Neviditelný

PŘEDTÍM ~ Stíny ve tmě

<Ásgard>

Před pár dny...

Nad Ásgardskou krajinou zašlo slunce a padla noc. Hvězdy rozzářily ztmavlou oblohu jako lampiony a travnatá pláň před branami města se koupala v bledém měsíčním světle. Tma plula podél příbytků a domovů a šeptala sladkou melodii, která pobízela všechny ty, jenž ještě stále neulehli do svých postelí, aby si s tím pospíšili.

A právě v této neutuchající temnotě, která se rozplývá za každého svítání jako by snad ani nikdy neexistovala, se pohybovalo cosi nespatřeného.

Postava muže, sotva zřetelná oproti noční obloze, se rychle jako stín pohybovala kupředu. Shrbená a zakrytá pláštěm spěchala nocí, když jí cestu osvětloval jen srpek dorůstajícího měsíce. Ve vlahém jarním větru se nesla ozvěna jejích tichých kroků a řinčení meče, jenž měla připnutý k opasku.

 Muž se na chvíli zastavil a rychle se rozhlédl kolem sebe. Byl sám, tedy ne úplně. Naproti němu v asi sto metrové vzdálenosti tmou plulo zlatavé světlo zapálené louče, jenž nesli dva vojáci ve zlaté zbroji a helmicích, a za nimi jako stíny vlály jejich jindy rudé pláště. Jenže strážci, kteří obcházeli královský palác, byli příliš daleko, než aby mohli spatřit temnou siluetu neznámého muže.

Zato z malého kopce, na němž stál tento tajemný cizinec, jste našli dokonalý rozhled na rozsáhlé město, táhnoucí se od hustých a černých lesů až k vodní hladině přepadávající přes okraj Ásgardské země, i palác jemu vévodící, který se vypínal snad až k samotným hvězdným výšinám a jeho věže zářily jako zlatavé svícny.

Do muže, stojícího s pohledem upřeným na své rodné město, se opřel silný studený vítr a donutil jej si přitáhnout cípy pláště blíže k tělu. Dopřál si ještě chvíli na rozmyšlenou s výhledem, který většině lidí bere dech a pak se bez dalšího otálení otočil na opačnou stranu, než bylo nádherné zářící město. Tajemný mladík zahalený rouškou noci se pro tento den nezajímal, co leží v údolním městě ani pod ním, ale nýbrž o to, co se nachází ve skalách a lesích za ním.

Postava se dala do rychlého běhu a její kroky tlumil mech a hustá tráva, která se za jarního vánku přelévala jako nekonečné černé moře, i když se už tak moc nesnažila o svoji neslyšnost, alespoň ne tak zoufale jako ještě před chvílí. Nebyla třeba taková dávka opatrnosti, když zde kromě ptáků, srn, zajíců a jiné lesní zvěře, nebyl nikdo, kdo by ho mohl třeba jen koutkem oka uvidět, či zaslechnout spěšné kroky. 

Cizinec se zastavil, před ním ve skále zel malý kruhový otvor, z nějž však nespatřil skoro nic, neboť jej kryly dlouhé popínavé rostliny podobné na liány. Pro jistotu se ještě rozhlédl na všechny strany a když s uspokojením zjistil, že jej nikdo nesleduje, tak vešel dovnitř. Před tím ovšem ještě rozhrnul stěnu ze zelených živých provazů.

Před očima se mu otevřel úzký tunel vedoucí kamsi dozadu do hlubin země, posetý krápníky - stalagmity, stalagtity a stalagnáty - a obydlený prapodivnými i známými druhy hmyzu, sem tam ze stropu visel i netopýr či upír, který podle Midgardských pověstí saje lidem krev. Absurdní.

Díky runě pracně a precizně vyryté na zadní straně spony, kterou měl připnutý svůj plášť a která představovala, nebo alespoň měla *Lorienský lístek, viděl dokonce i v naprosté tmě jako za denního světla. V tuto chvíli by se mu zrakem nevyrovnal nikdo v Devíti světech, dokonce ani Heimdall. Přesto si zapálil pochodeň, ne že by to potřeboval, nebo to způsobil zvyk či strach, který by ho přiměl rozzářit větev medovým světlem plápolající magie, ale mohlo se to stát užitečným.