Neviditelný

PŘEDTÍM ~ Nebe nad hlavou /část 1./

Všem snílkům...
- Nikdy nepřestaňte věřit v Magii na tomto světě, ani v té spoustě dalších.

<Helheim>

Asi před sto padesáti lety...

Vedro.

Jediná věc, na kterou se dokázal soustředit vyjma všudypřítomného popelavého prachu, jenž se vznášel ve vzduchu a chytal se mu na oblečení a tělo jako husté lepidlo, byla skutečnost jaké je tam strašné horko. Pot se mu v krůpějích srážel na kůži a smáčel krátké černé kadeře, jenž mu v důsledku toho padaly ve slepených pramenech do očí, a zhoršovaly už tak bídný výhled. Před ním se rozprostíralo pouze prázdné prostranství z šedého kamene, nad kterým se tetelil teplem ztěžklý vzduch. V dálce se kolem něj rýsovaly vysoké hory, vypadaly jakoby čekaly jen a jen na něj, ale to byla jediná zvláštnost v této krajině bez života. Na pokožce se mu tvořily slané cestičky, jak mu lepkavá tekutina pomalu stékala z konečků vlasů na tvář a z ní po krku až dolů do výstřihu, kde se vpila do jemné látky jeho mechové tuniky. Tu, pohodlné kožené boty a dlouhé šedé látkové kalhoty si byl, jako jediné kusy oblečení, ochotný ponechat. Napříč přes hruď se mu táhl popruh od hnědé brašny, která se houpala u jeho pravého boku, kolem něhož visel volný pásek z jelení kůže a na něj připnutý dlouhý ostrý meč spolu se dvěma modrými dýkami - nic dalšího u sebe neměl. Kovové tepané brnění, kabát z měkké černo-zelené vlny a dokonce i některé ze svých zbraní už dávno shodil a za pomoci magie uschoval v kapse mimo čas a prostor. 

Ploužil se přes rozpálené rudé pláně Helheimu, nejnehostinější místo v Devíti, a proklínal sám sebe, že se sem vůbec rozhodl vydat.

Vždyť už jen samotný název říká, že to je peklo!

 Spílal se v duchu. Samozřejmě, že tomu tak bylo, ovšem peklo je jen pojem. Pouhé slovo, které si různé rasy vysvětlují rozdílným způsobem. Jedni tvrdí, že peklo je synonymum pro utrpení, jiní, že tam sídlí zlo či ďábel, a další ho berou jen jako výmysl snílkovy mysli. Helheim byl ztělesněná představa pekla pro mnohé životní formy. Byl místem, kam nechtěla nikdy zavítat žádná živá ani mrtvá duše.

Tak co tady dělal on? No, kde začít?

 Tento svět nevzplál a znovu nezchladl v koloběhu stvoření spolu s ostatními osmi, jak si mnozí tvorové myslí. Na začátku všeho ho vystavělo šest bytostí s ohromnou mocí, nepředstavitelnou, nezkrotnou a surovou mocí. To se stalo tehdy, když se universum ještě nedělilo na bohy a smrtelníky, a svět byl nový a tvárný - ještě předtím než přišli předkové Ásgarďanů, Midgarďanů a mnohých dalších. Staré jazyky tvrdí, že právě z těchto pradávných *Singularit poté vznikly Kameny Nekonečna, jako pilíře magie ve vesmíru, které mají udržovat rovnováhu dění, stejně jako to předtím dělaly ony.

 Tato země měla sloužit jako místo posledního odpočinku duší zemřelých, jenž nepadly v žádné z bitev. Singularity to zde stvořily jako ráj, místo, kde by se dal strávit zbytek věčnosti. Jenže jak už to ve vesmíru chodí, ti co přišli po nich, to tu změnili. Předci rozhodli a svět, který byl rájem sežehli na prach. Ty, jenž to odmítali, svrhli do temnoty, a z jejich kostí zrodil se trůn. Stolice pro Krále či Královnu Mrtvých, pro Vládce tmy a popela. Posadili na něj ženu, krásnou dívku z božího rodu. Pověsti tvrdí, že její vlasy mají barvu noci, oči jsou jako z onyxu a ústa rudá jako krev.

 Zvěsti z minulých časů, kdy bylo Podsvětí ještě otevřeno všem a ne jen mrtvým, tvrdí, že v krutosti se jí vyrovnají jedině její otcové. Jen ti, kteří nechali zaplát plameny věčné války a ti, jenž stvořili smrt. Jméno, které jí přiřkli při porodu už dávno vymazal čas posílený tisíciletími zapomnění. A tak se jí od dob, kdy nezůstal nikdo, kdo by si jej pamatoval, přezdívá *Hel - Vládkyně Mrtvých.