Neviditelný

KAPITOLA 1 ~ Ať žije král!

<Ásgard>

O zhruba tisíc let později...

Celým rozjařeným městem proudila hudba, vlévala se do každé zapadlé uličky jako vroucí voda, co se vylila z příliš úzkého koryta a razí si cestu mezi kamennými i dřevěnými domy. V eufórických vlnách prostupovala každého, kdo si našel byť jen malou chvíli, aby i přes veškerý shon alespoň na moment poslouchal, a nutila ho do tance se širokým úsměvem na tváři. Lidé pohánění mlhavým alkoholovým opojením z dobrého vína a jiného pití se potulovali po žulou vykládaných cestách, povalovali se na studených a špinavých schodech před svým oblíbeným podnikem, nebo si prostě užívali pochybné nezávazné společnosti. Zato zlatý královský palác, který přímo překypoval speciální magickou energií pulzující životem a radostnou slavnostní atmosférou, oslavoval diametrálně odlišným způsobem než zbytek hlavního města.

Všudy přítomní sluhové a služky dodělávali finální drobné úpravy - přidávali poslední květiny s omamnou vůní na slavností tabuli, zavěšovali zapomenuté prapory se znakem Ásgardu, a upravovali pokřivené hedvábné ubrusy - a urození i prostí lidé všech věkových kategorií, kteří dostali zlatem vyšívanou pozvánku přímo do slavnostně naaranžovaného korunovačního sálu, se bavili v rozsáhlých halách Valhally.

Vše bylo dokonalé a perfektní, tak jak by to v tento speciální den mělo být, už stačilo jen posadit mladému princi na hlavu lesklou korunu a do rukou vložit moc nad životem a smrtí. Stoly přímo praskaly pod tíhou všeho toho vynikajícího jídla a pití, a hosté už nedočkavě přešlapovali pod medovým trůnem a čekali, než dorazí ten, na jehož počest se celé toto šílenství zrealizovalo.

...

Mezitím za zavřenými zlatými dveřmi postával lehce nervózní Thor Odinson, prvorozený Odina Všeotce a budoucí král Ásgardu.

Už brzy.

V mozolnatých prstech pravé ruky křečovitě svíral mocné magické kladivo Mjölnir.

,,Nervózní bratře?"

Zeptal se vysoký černovlasý muž stojící hned vedle něj. Druhorozený Ásgardský princ, Loki Odinson. Jeho mladší sourozenec.

,,Viděl jsi mě někdy nervózního?"

Thor nadzvedl tázavě a pobaveně obočí a podíval se na doširoka culícího se bratra.

,,V té bitvě u Nornheimu jsi vypadal nervózní."

,,To nebyly nervy, bratře. To byla zuřivost z boje,"

Zasmál se starší z dvojice a poplácal svého malého brášku po zádech, snad aby prokázal pravdivost svých slov, nebo měl jen prostě potřebu na Lokiho šahat. Zmiňovaný bůh lží toto nutkání nikdy moc nepochopil, neměl rád, když se jej někdo pořád dotýkal, ale bratra přeci jen tak trochu respektoval - když toho začínal mít dost, tak se jednoduše lusknutím prstu vypařil.

,,Jasně."

Špitl si pro sebe sarkasticky a možná lehce podrážděně bůh klamu a neplechy, vybavil si, jak těsně předtím než bitevní vřava vzplála na hranicích jejich tábora a započalo smrtelné klání o život, Thor úzkostlivě pochodoval tam a zpátky ve svém stanu pořád dokola - div, že neprochodil žlábek -, když si myslel, že se nikdo nedívá. Ale on se přece jenom někdo díval. Tedy, ne že by na tom Loki byl nějak lépe, vždyť to byla přímo jatka, jenže to jenom jemu to ostatní neustále předhazovali.