Až do mé smrti (Tom Hiddleston FF)

Kapitola 12.: Pohřeb

Od toho, pro oba, krásného dne se Sophi natrvalo přestěhovala k Tomovi. Ale svůj dům si i tak nechala. Sophi byla zrovna v kuchyni a vařila oběd, zatímco Tom seděl na židli a pozoroval ji. Lepší Přítelkyni si přát snad ani nemohl. Byla dokonalá. Když Sophi dovařila, nandala na talíře a začali spolu obědvat. Tom ji začal vyprávět vtipné zážitky z natáčení. Smáli se. Jenže po nějaké době pípnul Sophi mobil, který ohlašoval novou zprávu.Sophi si ji přečetla a hned ji smích přešel a lehce posmutněla.

,,Co Se děje?'' optal se ji Tom a nasadil vážný ustaraný výraz.

,,Píše Mi Steve. John Clark, voják, kterého zabili, bude mít pohřeb.''

,,To Je mi líto'' řekl upřímně Tom

,,Víš,pohřeb je zítra, tak se tě chci zeptat, půjdeš tam prosím se mnou?'' zeptala se s prosebným výrazem

,,Jistě, že půjdu''

*další den, před pohřbem*

Sophi stála před zrcadlem oblečená do uniformy, kterou jakožto voják musí mít. Nádech, výdech. Jde se na to. Řekla si pro sebe a sešla s chody, kde na ni čekal Tom oblečený celý v černém. Společně vyšli z domu a nasedli do auta. Na hřbitově byli asi za půl hodiny. Vystoupili a Tom chytil Sophi povzbudivě za ruku.

,,Sophi?'' řekl za ní znamý hlas

,,Ahoj Steve'' řekla sklesle Sophi

,,Musíme jít'' řekl Steve a pomalým krokem odcházel

,,Promiň'' řekla Sophi k Tomovi a následovala Steva. Došli Společně k rakvi, a spolu s ostatními nejbližšími kolegy, ji vzali a přenesli k pozůstalým.

Položili ji a stoupli si tak, aby viděli na jeho rodinu či známé. Kněz pronesl svou řeč a následovala salva, které se samozřejmě účastnila i Sophi. Pak Následovalo složení státní vlajky, která byla na rakvi a poté ji Sophi donesla jeho matce s přítelkyní. Se slovy Upřímnou Soustrast si poté sedla k ostatním, stějně tak učinili i její kolegové. Clarkova matka pronesla pár slov a následně i přítelkyně a pár přátel, jenže se k Sophi nahla jeho matka sprosbou, jestli také něco řekne. Sophi polkla, ale přikývla,vstala a přešla k řečnickému pultíku. Nečekala to, takže neměla ani nic připraveného. Ale stála u pultíku, polkla, podívala se po všech přítomných a poté vyhledala Toma, který sena ní povzbudivě usmál, poté spustila.

,,Jmenuji se Sophi Colins a jsem dlouholetá kolegyně a Kamarádka Johna. John byl úžasný kolega, byla s ním velká zábava.Vtipkoval i v těch nejnevhodnějších situacích a to se mi na něm líbilo, že byl věčný optimista. Jako kolega by se obětoval pro každého i kdyby ho to mělo stát život. To ukázal i mě, když měna jedné z naší mise postřelili. John si mě vzal přes rameno a běžel se mnou k naší základně, která byla vzdálená něco kolem pěti kilometrů. Díky Johnovi jsem nevykrvácela. Jsem mu hrozně moc vděčná. Všem nám bude moc chybět. A paní Clarková,chci vám říct, že kdyby jste někdy něco potřebovala, ráda vám pomůžu.'' To byla Sophiina slova a šla si sednout zpět na židli vedle Toma, který ji téměř okamžitě chytl za ruku. Sophi byla velmi silná osoba, ale tahle situace jí donutila, aby ji ukápla slza.