The Walking Dead: New Age

Kapitola 4 - Beznaděj

Poslední co vnímal bylo jak ho táhnou do auta.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Zase začal nabírat na vědomí. Ve vlasech cítil jemný vánek, bylo celkem chladno. Taky slyšel nějaké hlasy. Co se to děje? Proč je tady? Otevřel oči, viděl jen nejasné světlo, siluety lidí volně se pohybujíc kolem něj, rozmazanou krajinu. Kde se tu vzal? Poslední co si pamatuje, je že přece čekal na svého otce... Najednou už je úplně při smyslech a bdělý. Kde je jeho táta? Našli ho? A kdo jsou ti lidi, co ho zachránili? Prudce se posadil. Zjistil, že leží u ohně, pod sebou měl nějakou karimatku a byl přikrytý dekou. Jeho zraněné stehno o sobě dalo vědět, když ho však zkontroloval, zjistil, že je obvázané. Byl zmatený a chtěl se postavit. Pak ale ucítil dotek na rameni. Ohlédl se. Kratší, na konci zvlněné vlasy, plné rty i jiskřivé oči poznával. Byla to Clara. ,,Vítej zpět." Řekla a jemu se zdálo, že se dokonce i pousmála. ,,Odpočívej. Byl jsi pár dní mimo, ale tihle lidi," ukázala palcem za sebe ,,tě zachránili. Ta noha se prý lepší. Měli dokonce i nějaký antibiotika. Za chvíli bude večeře, seznámím tě s nima." Zazubí se. Andrew ale jakoby její slova vůbec nevnímal. Byl mimo pár dní? Je tady i jeho otec? Podívá se na kamarádku. ,,Claro, kde je můj táta?" Dívce úsměv zkameněl na tváři, pak začal pozvolna uvadat. ,,Víš... Nebyl čas, měli jsme hodně práce s tvojí nohou a-" Andrew ji však gestem umlčel. ,,Kde je můj otec?!" Zopakoval vyděšeně. Děvče nasadilo neurčitý výraz. ,,Já... nevím. Neviděla jsem jeho, ani to auto, o kterým jsi mi říkal." Objasnila mu. ,,Ale pořád je tu šance, že byla třeba zácpa, nebo že-" Andy už jí neposlouchal. Dobře věděl, že to není pravda. Vždyť když šel domů, byly silnice prázdné. Otočil se ke své kamarádce zády a deku si přitáhl víc k sobě, aby jí dal najevo, že nechce, aby na něj někdo mluvil.

,,Podává se večeře!" Prohlásí cizí mužský hlas, který Andyho vytrhne z jeho myšlenek. Jakmile ucítí teplé jídlo, dojde mu, jak obrovský hlad má. Odhodí tedy deku a na karimatce se posadí. To už k němu kráčí ten neznámý muž s jídlem. Má poněkud hranatý obličej, širší nos a přátelsky se usmívající rty usazené pod ním. Vlasy má kratší, zbarvené spíš do černa. Měřil bezmála dva metry a na první pohled rád jedl, jeho svaly se ale popřít nedaly. Podá Andymu tác s jídlem a poškrábe se ve svém pečlivě zastřiženém plnovousu. ,,Říkaj mi Kenny." Usměje se nervózně. Andrew se koukne na své jídlo. Miska s nějakou směsí rýže a fazolí nevypadala zrovna lákavě, to mu však bylo jedno, má hlad jako vlk. Dále byl na tácu krajíc chleba, plechovka s colou a samozřejmě příbor. ,,Děkuju. Já jsem Andrew." Představí se a vděčně se pustí do jídla. Navzdory vzhledu chutnalo jídlo výborně. ,,Povím ti, ze začátku to s tebou vypadalo dost bledě. Měls strašnou teplotu a furt si mlel něco ze spaní. Já jsem ti ale věřil, říkal jsem jim, že to zvládneš." Mluví hromotluk, zatímco Andrew jí večeři. ,,Každopádně, tamto je Sandra, sejmula toho parchanta, co se tě snažil sežrat. Řeknu ti, ta má ale mušku! Být tebou, moc bych ji nenasíral." Uchechtne se a ukáže na ženu stojící o kus dál od ohně, brousící nůž. Nebyla vysoká, narezivělé vlasy s ofinou ji spadaly pod ramena. Ve tváři vcelku nezaujatý výraz, modré oči jí však jiskřily. Kenny pokračuje v monologu. ,,Bylo to celý vo fous. Ty potvory byly všude. Prvně jsme tě ani nechtěli nabrat, protože si vypadal už jako jeden z nich, ale tady ta tvoje kamarádka nás přesvědčila." Řekl a shlédl na Claru. Andrew už měl celou porci v sobě. ,,Kde to vůbec jsme?" Odvážil se zeptat. Hromotluk na něj spiklenecky mrknul. ,,Tohle, kamaráde, je vůbec to nejlepší místo, kde tyhle sračky přečkat. Vítej v Kennyho Kempu! Kousek dál mám hospodu aj s výčepem, bohužel je to tam ale zamořený těma mrtvejma slídilama." Povzdechl si. ,,Ale hned zítra ráno jsme to chtěli jít nějak pořešit, tak pokud na to budeš mít sílu, můžeš se přidat." Andrew přemýšlel. Poprvé, co se u něj objevila Clara, měl čas přemýšlet, co se to vlastně děje. Určitě to je ten virus, který přišel z Evropy, o tom žádná. Jak dlouho ale bude trvat, než to vláda vyřeší? Kdy pošlou záchranné jednotky zdravotníků, vojáky s tanky, kdy ho odvedou do nějakého bezpečného kempu nebo základny? Hlavou mu běželo nepřeberné množství otázek. Nechápal, co se děje. Vždyť to přece není možné, mrtví vstávají a požírají živé? Nesmysl. Určitě to má nějaké logické, racionální vysvětlení...

Z jeho myšlenek ho vytrhl Kenny. Postavil se, vzal mu tác a s přáním poklidné noci odešel za Sandrou a další dívkou, jejíž jméno Andrew doposud neznal. Rozpřáhl ruce, něco jim se smíchem řekl a pak zalezl do pick-upu, který parkoval nedaleko. Andrew si povzdechl a obrátil svoji pozornost na plápolající oheň. Doufal, že se vším už bude brzy konec a on se bude moct vrátit domů, do své postele, ke svému oblečení, k tátovi...

Ani nevěděl, jak dlouho civěl do ohně, když ale přestal, Clara už dávno spala. I jemu už těžkla víčka, chtěl spát. Lehl si a přitáhl si deku až ke krku. Hlavu měl těžkou ze všech těch špatných myšlenek, co se mu v ní honily. Pomalu všechny mizely, přestával vnímat okolí, až se nakonec ponořil do hlubokého spánku...







......................................................................

Za poslední dobu se toho stalo hodně. Moc mě mrzí, že jsem přestával vydávat kapitoly, jak se ale zdá, někteří se mnou mají pořád úžasnou trpělivost, která mě motivuje k tomu, abych tvořil dál. Omlouvám se, že jsem se nevrátil dřív. Omlouvám se, že jsem zmizel beze slova. Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat.

Jsem zpět.

Toiotos