Just married | h.s.

18.

Místo toho, abych teď běhala po agentuře a zařizovala svatby, se tu teď povaluju v obýváku na gauči s miskou suchých kukuřičných cereálií v klíně, zažraná do nějakého seriálu. Když se podívám na hodiny, zjišťuju, že jsou dvě hodiny odpoledne, což mi připomíná, že bych měla zvednout svůj línej zadek a jít tu trochu uklidit.

Harryho jsem od rána neviděla a ani mi to nevadilo. Jediné co mě užíralo, bylo to, že nevím, jestli je na mě naštvaný, nebo jen uražený, že jsem ho prokoukla.

Nikdy jsem si nemyslela, že mě někdy budou trápit Harryho pocity. A nejvíc mě bolelo vědět, že se to právě děje.

Shodím deku na zem a vstanu, přičemž mě trochu zabolí hlava.

Z poloviny naplněnou misku odložím na kuchyňskou linku.

Domem se rozezní hlasité řinčení domovního zvonku. Rozejdu se k předsíni, přemýšlejíc, kdo by to mohl být. Že by si Harry ve spěchu zapomněl klíče? To těžko.

Otevřu dveře a zůstanu překvapením stát na místě s pootevřenou pusou.

„Seane?"

„Taky tě rád vidím, Hope." Sean se ušklíbne a já poodstoupím ode dveří, aby mohl projít.

„Ráda tě vidím, jen jsem trochu překvapená," zamračím se a dloubnu ho do žeber. Zasměje se, přičemž si vyzuje boty a rozejde se do obýváku.

„Slyšel jsem, že jste se se Stylesem usmířili a dokonce se spolu nějak neobvykle bavíte."
Pokroutí hlavou a usadí se do křesla.

„Dá se to tak říct. Je vlastně docela fajn," zamumlám. „Dáš si něco?"

„Ne, díky. Vlastně jsem jen přišel zkontrolovat, jestli ti něco nechybí."

„Proč?" Nadzvednu obočí.

„Harry chtěl vědět, jestli ještě žiješ."
Usměje se, zatímco já mám co dělat, abych se neudusila. Rozkašlu se.

„Cože? Poslal tě Harry?" zachraptím, přičemž seberu deku ze země, složím ji a odložím na pohovku.

„Ne tak úplně. Kolem jedenácté hodiny mi volal kvůli číslu na jednoho mého známého a zmínil se o tobě. Prý má strach, nechávat tě tu samotnou. A tak jsem sám nabídl, že se tu zastavím a chvilku si pokecáme."

„To je fajn. Dlouho jsme se neviděli."

Sean odejde v půl čtvrté. Musel se minout s Harrym, jelikož ten o pár minut později vstupuje do obýváku s tichým pozdravem. Předtím, než odpovím, odtrhnu pohled od televizní obrazovky a přesunu ho na něj.

„Jak ti je?" zamumlá, stále postávajíc na tom samém místě, kde se zastavil.

„Už líp."

„To je fajn," prohlásí a na tváři se mu objeví malý náznak úsměvu.

Jeho výraz je ale stále neutrální a z jeho hlasu také nejde nic vyčíst. Je hluboký a chraplavý, jako obvykle. Něco na něm ale není v pořádku. Přeskakuje mu, ale jsem si jistá, že mutování už má dávno za sebou.

„Jsi naštvaný?" zeptám se tiše.

„Ne," hlesne a prsty si zajede do vlasů.

Vybaví se mi záblesk ze včerejšího večera, kdy jsem to s jeho vlasy také udělala. Byly tak hebké a příjemné na dotyk.

„Uražený?" vydechnu, snažíc se postavit na své nohy a dát jim důvěru, že mě nezradí. Harry udělá pár kroků ke mně tak, že stojí asi půl metr ode mě. Jednou rukou se dotkne mého ramene a tou druhou mě chytne pod bradou a donutí mě, abych se mu podívala do očí.

„Hope, proč bych měl být uražený? Protože si mi řekla svůj názor?"

„Harry-" zamumlám, ale přiloží mi ukazováček ke rtům, čímž mě přeruší v mluvení.

„Nebavme se o tom, ano?" Pokrčí rameny.

„Už to děláš zase!" rozkřiknu se. „Už zase se vyhýbáš odpovědím na mé otázky. Snažíš se vykroutit ze všeho, co souvisí se včerejším večerem a dnešním ránem."

„To přece není pravda, Hope," zaprotestuje Harry, přičemž nechá obě své ruce sklouznout po mých pažích až k jeho tělu. Jeho široká ramena poklesnou.

„Ne? A co je podle tebe pravda?" odfrknu si a ruce si založím na hrudi. Slzy se mi derou do očí. Stejně tak i Harryho oči, které mají obvykle světlou smaragdovou barvu, zesklovatěli a ztmavli.

Jeho hruď se nadzvedává a já cítím, jak horký vzduch, který vychází z jeho rtů, naráží na mé čelo.

„To co jsi o mě řekla ráno. To je... pravda," vydechne.

Rozechvějí se mu řasy a tak stiskne oční víčka k sobě.

A já jako bych zapomněla, jak se dýchá.

„Harry, já-"

„Měla jsi pravdu. A víš co? Až díky tobě jsem si to přiznal."
Ucítím jeho konečky prstů na mé tváři, přejíždějíc mi přes lícní kost v nepravidelných obrazcích. Na jeho tváři se objeví náznak úsměvu. „Vlastně jsem docela rád, že jsi tu."