Just married | h.s.

21.

Třes a chlad Harryho rukou ucítím i přes vrstvu oblečení. Jeho oči jsou skleněné a světlejší než obvykle.

Nechá dlaně sklouznout po mých pažích dolů až k jeho tělu.

Poslední pohled, který mi věnuje předtím, než se rozejde ke svému pokoji, je tím nejprázdnějším, který jsem kdy viděla.

Nevím, co cítí.

Možná je naštvaný, nebo se jen cítí ublíženě. Možná necítí nic.

Trvá několik minut, než mě z myšlenek probere hluk z patra. Přesněji z Harryho pokoje. Zní to jako roztříštění skla a jeho nadávky.

Rozeběhnu se do schodů.

„Harry! Harry, sakra, otevři!" Zabouchám na dveře jeho ložnice. Hlas se mi zlomí v polovině jeho jména.

„Harry..." zašeptám. Jsem si jistá, že to neslyší.

„Co chceš, Hope?  Potřebuješ ještě něco dodat k tomu, cos řekla?" rozkřikne se.

Další rána se ozve domem. Tentokrát to zní jako kopnutí do nějakého nábytku.

„Přestaň! Harry, otevři, prosím."

„Proč? Sakra! Jsem ti přece totálně ukradenej." zavrčí.

Ticho. Ani jeden z nás nic neříká. Skrz dveře slyším jeho hlasitý zrychlený dech. Zoufale toužím najít nějaká slova. Až teď si uvědomím, že brečím.

„Nejsi mi ukradený. Rozhodně ne."

„Tak to, do prdele, nějak dokaž." zakřičí. Nadskočím leknutím, načež odskočím od dveří.

„Řekla jsem ti, že tě mám ráda."

„To ale nestačí, Hope. Slova jsou sračky, když nejsou upřímný." Znovu do něčeho bouchne.

„Byla jsem upřímná."

V jedné chvíli čekám, co se bude dít dál. V druhé uslyším cvaknutí klíče v zámku a vrznutí dveří. A v té třetí jsem natisknutá mezi Harryho tělem a zdí.

„Nechci, abys na mě zapomněla," zašeptá, přitahujíc si mě za zátylek blíž k jeho obličeji.

Ve chvíli, kdy se mi vášnivě přisaje na rty, si ho za límeček černé košile, kterou měl do poloviny hrudníku rozepnutou, přitáhnu blíž a ruce obmotám kolem jeho krku.

Líbí se mi to. 

Polévá mne horko a začínám se potit. Tenhle polibek je úplně jiný než ty předtím. Líbá mě vášnivě a náruživě. Svým pevným tělem mě stále více tiskne na zeď a drtí mě v jeho rukou. Je to vzrušující a já nechci, aby to někdy skončilo. Naše tváře, obě mokré od slz, jsou na sebe natlačené a není mezi nimi ani kousíček volného prostoru.

Je mi jedno, že tohle prostě není správné.

Harry mě odlepí od zdi, přičemž mě přitiskne víc na jeho tělo. Na pár centimetrů se oddálím a odtrhnu své rty od těch jeho, abych mohla popadnout dech. Stále však zůstávám v jeho těsné blízkosti. Horký vzduch vycházející z jeho úst mi naráží na obličej a já cítím, jak se mi chvějí řasy.

Jeho oči jsou zarudlé od slz stejně jako ty moje. Opře se svým čelem o to mé.

„Nemůžeš odjet. Prostě ne," vydechne. „Nemůžeš na mě jen tak zapomenout."

Na malou chvilku se mi jen zadívá do očí.

Ty jeho už nejsou tak chladné a prázdné jako byly před tím, než se zavřel v pokoji.

Políbí mě. Udělá to znovu, akorát že úplně jinak. Mnohem něžněji, ale zároveň tak, že v tomto jemném polibku mohu cítit všechno, co mi chtěl říct.

„Zkus to se mnou."