Just married | h.s.

15.

Otočím se. Jeho ústa jsou pootevřené a smaragdové oči září na dálku. Může se člověk smát očima? Jo, může. Harry je totiž živým důkazem, že to možné opravdu je.

V tomhle případě se ale nesměje. On se mi přímo vysmívá.

Vyžívá se v tom, že má nade mnou kvůli přítomnosti jeho matky všechnu kontrolu a nerad by, aby mě považovala za špatnou přítelkyni. Sám tvrdil, že si na tohle Anne vždy potrpěla.

Ale tohle udělal naschvál.

Beze slova k němu přistoupím, dívajíc se mu do očí. Mám pocit, že hrajeme takovou tu hru Kdo první uhne pohledem, prohrává, kterou jsem vždy hrála na střední o nudných hodinách matematiky se Seanem. Nahnu se k němu.

Ha, vyhrála jsem. Jeho oči na pouhý zlomek vteřiny sklouznou o něco níž, než je vhodné. Hned na to je ale vrátí tam, kde byli předtím.

Ucítím dotek chladných prstů na mém zátylku a poté tlak. Prosím... jen ať nedělá to, co si myslím, že dělá. Zavřu oči, doufajíc, že se tomu ještě vyhnu.

Trochu sebou cuknu, když ucítím jeho horké a jemné rty na těch mých. Nestačí to však na to, abych se dokázala odtrhnout. Harryho dlaň na mém zátylku mi to nedovoluje. Při pomyšlení na to, co se právě teď děje mi naskočí husí kůže.

Jen jemné otření našich rtů a mě se v hlavě udělá takový zmatek, až mě přepadne myšlenka, že to není ani zdaleka tak špatné, jak jsem očekávala. A nejhorší na tom je, že se mi to vlastně líbí.

Harry ještě jednou slíbne můj spodní ret a odtáhne se.

Tohle všechno se stane během pár sekund. I když se to zdá jako věčnost.

Rychle seberu svou kabelku, která mi během našeho polibku vypadla z ruky, a vyběhnu do předsíně.

„Budeš mi chybět," křikne na mě Harry ještě předtím, než za sebou stihnu zabouchnout vchodové dveře. Neodpovím, jelikož jsem momentálně úplně mimo a asi bych zrovna neřekla něco srozumitelného. Nadechnu se čerstvého vzduchu a zamířím do velké garáže pro své auto.

Audi R8, Range Rover sport, Porsche 911... Kolik takových aut Harry ještě má?

Konečně najdu své Maserati a nasednu. Miluju auta. To je asi jedna z mála věcí, které máme s Harrym společné.

.....

Vejdu do hotelu, kde se má dnes odpoledne konat svatební hostina páru, který mi byl svěřen. Byli to mladí lidé. Možná tak stejně staří, jako já s Harrym. Přiznávám... trochu jim závidím naplánovanou svatbu, dlouhé bílé šaty, květiny, oslavu, a hlavně tu zamilovanost. Sakra. Nezávidím jim jen trochu. Vím, že je závist špatná, ale tak moc jsem si vždy přála dokonalou svatbu.

Kdo ví, třeba se ještě někdy dočkám. Ale nejdřív mě čeká rozvod.

Povzdychnu si a vydám se do hlavního sálu na překontrolování všech důležitých věcí a každého detailu. Za chvilku by měl Cory z mé osvědčené cukrárny CakeSweet přivézt objednaný dort a dorazit by také měla hudební skupina.

Poté, co se vše zdá být v pořádku, přilítne do místnosti Cory. V rukou nese tác s obrovským nádherným dortem pokrytým fondánem a jedlými rudými růžemi. Je vážně překrásný.

Něco zamumlá na pozdrav. Odpovím mu, ukazujíc na stůl v rohu sálu.

„Ten dort se ti moc povedl, Cory." Pochválím ho a hned jak ho položí, prohlédnu si ho ze všech stran.

„Jsem rád, že se ti líbí, Hope, ale budu muset jít. Mám další dorty na rozvoz a nestíhám." Povzdychne si a já se na něj povzbudivě usměju.

„Dobře. Myslím, že se během týdne ještě uvidíme. Musím se za tebou stavit."

„Fajn. Měj se, Hope." Přistoupí ke mně a políbí mě na tvář.

.....

„Harry, Anne! Jsem doma."

Odhodím klíče od Maserati na poličku a vyzuji si boty, ve kterých jsem to poslední hodinu nemohla skoro vydržet. Svatba se vydařila. Novomanželé mi přišli osobně poděkovat a také mi nabídli kousek toho úžasně lahodného dortu. Sice jsem se trochu zdržela, ale Anne ani Harry se snad zlobit nebudou.

„Jak bylo v práci?" zeptá se Harry, když se v obýváku svalím do křesla.

„Téhle části neříkám práce," odpovím a on se zasměje. „Je to jen vyřizování posledních detailů. Cory z CakeSweet upekl vážně krásný dort."

„Cory z CakeSweet? Není to ten Cory ze Seanovi oslavy?"
Nakrčí nos a zvedne pohled od papírů. On prostě nemůže nechat architekturu architekturou a dát si alespoň jeden den pauzu.

„Jo, ten. Znáš ho?" pozvednu obočí.

„Mám pocit, že jsem s ním párkrát mluvil," přikývne a vrátí se zpět ke své práci.

„Kde je vlastně Anne?"

„Šla se prospat. Létání letadly jí nedělá dobře," oznámí mi a já se zamračím.

„A tobě nedělá dobře to, že pracuješ i ve svém volném čase. Jak jsem před tvojí mamkou mluvila o tom, že jsi přepracovaný, myslela jsem to vážně. Dej si oddech, Harry."
Položím ruku na jeho rameno a trochu ho stisknu. „Myslím, že jsi skvělý architekt i bez tolika námahy."

„O to nejde, Hope," nakrčí obočí a nadechne se. „Nabídli mi povýšení na zástupce ředitele."

„Vážně? To je dobrá zpráva, ne?" usměju se.

Harry mlčí. Nevím, co si o tom myslet, protože obvykle odpoví, když se ho na něco zeptám. Vzhlédne a podívá se na mě.

„Nevezmu to."

Zarazím se.

„Proč?"

„Jsou to snobové. Všichni. A já se k nim nechci přidat. Navíc jsem takhle spokojený a... prostě je blbost to přijmout," vysvětlí a já zůstanu sedět vedle něj s pootevřenými ústy a překvapeným výrazem.

Čekala bych, že člověk jako je Harry tuhle nabídku ocení.

„Dobře. Je to tvé rozhodnutí," pousměju se. „Jen doufám, že víš, co děláš."

„Vím. A můžeš být ráda, že nebudeš žít se snobem."
Ušklíbne se a já do něj strčím.

„Myslíš? A co všechny ty auta, co máš v garáži a vůbec... celá tahle vila? Hmm?"

Vím, že riskuju to, že ho vyprovokuju, ale stojí to za to.

„Tak to jsi ještě nepotkala pravého snoba," podotkne a usrkne z hrnku horké kávy.

 Nastane příjemné ticho. Harry už se nevěnuje své práci. Pouze sedí opřený lokty o kolena, dívajíc se někam před sebe.

„Máš pravdu. Neměl bych to s tou architekturou tolik přehánět. Mám přeci úžasnou ženu, o kterou se musím starat, ne?"

Ušklíbnu se. Sarkasmus v poslední větě je nepřeslechnutelný.