Lost kitten ✓ [Yaoi]

1. Neko

Todoroki - Tučně , Midoriya (Deku) - Normálně

  Je po polovině školního roku a každý žák ze třídy 1.A, dostal jeden úkol. Můj úkol je strážit město mého bydliště. Což je alespoň jedna z výhod. Dům mám velmi blízko.

  A málem bych zapomněl. Jmenuji se Midoriya Izuku. Je mi 16 let. Chodím na školu U.A a moje oblíbené zvíře je kočka.

................................................................................................................................................................

  Je 14. ledna, sobota a já už stojím před domem. ,,Ahoj mami." Zamával jsem ji a šel na konec města, kde na mě čeká pan Aizawa, aby mi řekl instrukce co a jak. ,,Ahoj Izuku. Buď opatrný." Ozvala se na zpět ještě máma a já šel dál.

  Když už jsem uviděl pana Aizawu, přiběhl jsem k němu. ,,Dobrý den Sensei." Pozdravil jsem. ,,Midoriyo, říkali jsme,že budeš hlídat ve svém městě, ale vyskytla se změna. Budeš hlídat město Kjóto. Což je přímo tady." Řekl a ukázal za sebe. Byla tam značka s nápisem Kjóto. Takže sousední město. ,,V 16:00 můžeš jít domu. Ale zítra přijdeš v 9 ráno a budeš končit v 17:00. To je všechno." ,,Dobře, na shledanou." Řekl jsem a šel.

  Jako první jsem prohlédl nějaký park. Po té jsem koukal okolo velkých domů a dalších a dalších. Občas jsem narazil i na nějaké spolužáky. Nejspíš asi taky hlídají toto město. Když jsem měl přestávku, zašel jsem si na něco k jídlu. No, celý den vlastně utekl až moc rychle. Nikde žádný zločinci, žádní padouši, nic.

  Měl jsem prohlédnuté už skoro celé město. Teď jsem však vešel do části města, kde to vypadá docela strašidelně, tak jsem doufal, že tady nebude nikdo a budu to mít hned za sebou. Když jsem vešel do jedné z uliček, myslel jsem, že je to snad bydliště pro bezdomovce. *Chudáci. Proč pro ně neudělají něco jako je pro děti dětský domov.*

  Všude na zemi se váleli nějaký krabice s oblečením nebo smetí. Také různé injekční stříkačky. Raději jsem rychle procházel a koukal okolo. Chtěl jsem odsuď co nejrychleji. Když jsem však byl skoro u konce uličky, uslyšel jsem nějaký zvuk, tak jsem se zastavil. Bylo těžké rozeznat co to je za zvuk, ale bylo to podobné mňoukání. Podíval jsem se na místo odkud to šlo a viděl jsem jen červenou barvu ve velké krabici. Kočky, ale nejsou červení a takhle velcí, navíc ta červená vypadala jako vlasy.

  Chvíli jsem se ohlížel sem a tam, ale nakonec jsem se odvážil se na to podívat. Přišel k té krabici a trochu nakoukl. Ale to co jsem viděl mě zaskočilo. Slyšel jsem o tom, ale nikdy jsem to neviděl na vlastní oči. Až do teď. Byl to člověk. Člověk s kočičími uši. Jedno červené a druhé bílé s malou červenou skvrnou. Ocas byl skoro celý červený až na špičku, která byla bílá. Jeho vlasy se ladili s jeho ušima a byl nahý, ale okolo sebe měl deku, kterou se zakrývá.

  Nevěděl jsem, zda na něj promluvit nebo ne. Ani nevím, jestli umí mluvit. ,,Em......Ahoj, já jsem Midoriya Izuku. Mohu ti nějak pomoct?" Řekl jsem a čekal. Za chvíli stejně končím, takže by to nemělo vadit.

  Chvíli mě nějakou dobu pozoroval, ale nejspíš neumí mluvit nebo je vystrašený, protože jenom nepatrně kývl. Nevěděl jsem jak pomoct, tak jsem se rozhodl ho vzít ke mě domu. Máma by teď měla být v práci, takže to bude v pohodě.

  Nechtěl jsem promluvit, ani nevím, zda mu můžu věřit. Tak jsem jenom kývl. On se ke mě natáhl a chytil mě do náruče. Chvíli jsem se cítil nesvůj. Moc lidem nevěřím, ale on mi přišel trochu v pohodě. Měl zelené rozcuchané vlasy a byl trochu menší jak já. Až zjistí, že umím mluvit, bude se nejspíš ptát na jméno. Moje jméno mu řeknu až bude čas. Jinak by mě dal zpátky. A já na to hrozné místo nechci.

  Když jsem přišel k mému domu, zul jsem si boty a nějakým způsobem aniž bych ho položil, jsem otevřel dveře. Nevím co mam dělat dál. Je celý špinavý a asi neumí mluvit, ale zeptám se ho i tak. ,,Um...Ty se zatím vykoupeš a já ti seženu nějaké oblečení. Ano?" Položil jsem ho a on kývl. Tak jsem mu teda ukázal kde je koupelna, kde ručník a šel jsem sehnat trochu větší oblečení.

  Přišel jsem do ložnice a hrabal se chvíli v Otcových věcech. *Stejně je už nepotřebuje, protože odešel.* Našel jsem červenomodrou mikinu a nějaký tmavě modrý tepláky. Přišel jsem s tím do koupelny a položil mu je na pračku. ,,Na pračce máš oblečení, tak si ho potom vezmi." Řekl jsem a odešel do pokoje, kde jsem vzal teplou deku a dal si jí na zem. On bude spát na posteli a já na zemi.

  Přišel jsem do koupelny, kde byla sprcha. Tak jsem moji červenou deku dal k umyvadlu na zem a vlezl si do sprchy. Vzal jsem sprchu do ruky a začal se teplou vodou umývat. Normálně bych u cizích lidí nebyl. Ale v tuhle chvíli mi nic nezbývá. Utekl jsem z domu. Táta mě skoro každý den týrá a máma se na to jenom kouká a nic neřekne. Jako by ani nebyla moje máma. Byl jsem venku skoro měsíc. Vždy si najdu něco k jídlu a pití, ale už bych moc nevydržel. Proto jsem na toho kluka volal.

  Za tu dobu už dobře poznám, kdo je hodný a kdo zlý. Prvních pár dní jsem to nepoznal a zavolal jsem na špatného člověka. Jmenoval se Bakugou. Přišel ke mě a začal na mě cosi řvát. Naštěstí jsem už uměl ovládat svoji schopnost a zmrazil jsem ho. Nerad používám obě mé schopnosti.