CRAZY IN LOVE |namjin ff|

1.2|

Joon mě povalil na postel a během mžiku jsem měl přivázané ruce k posteli. Ležel jsem na zádech a nemohl jsem prakticky nic dělat, protože tu kravatu kolem mých zápěstí utáhl moc pevně. Nechápavě jsem se mu podíval do očí. On se jen pousmál. ,,Tak jsem se tě konečně dočkal." Moc jsem nepochopil, co tím myslí, ale nechal jsem to být. Sedl si na mě obkročmo a sklonil se ke mně. Koukal se mi do očí a já si v tu chvíli uvědomil, jak blízko sobě se ocitají naše obličeje.

Jeho špička nosu se téměř dotýkal mého nosu, naše čela se při každém nádechu nepatrně dotkla a rty jsme měli vzdáleny tak, že by se místem mezi nimi neprocpal ani tenký list papíru. Na svém obličeji jsem cítil jeho těžký dech, který se snažil zklidnit, ale jak vidno, zrovna se mu to moc nedaří.

Odolával jsem svému pokušení políbit ho na jeho na pohled měkké rty. Moc dlouho jsem se ale přemlouvat nemusel, protože tu tenkou hranici mezi našimi rty překonal on. Zapadly do sebe perfektně jako dva poslední chybějící kusy puzzle.

Jeho polibky chutnají stejně sladce, jako můj oblíbený med. Jsem zvědav, jestli budu mít možnost ochutnat jeho rty i bez té hořké pachuti alkoholu, která momentálně doprovází naše polibky.

Jeho ruce putovaly po mém těle, až do té doby, než narazily na knoflíky u mé bílé košile. Odtáhl se z našeho polibku a já se mohl konečně pořádně nadechnout, on se mezitím zaměřil na rozepínání mé košile. Pozoroval jsem jej, jak se snaží knoflíky rozepnout, ale jako by mu utíkaly pod rukama. Alkohol v naší krvi udělal své. Klidně bych mu pomohl, ale bohužel moje ruce jsou pevně přivázány k čelu postele, takže si bude muset poradit sám.

,,P-pospěš si, " zakňučel jsem a koukl se na Joona, která pořád záapsil s mým kusem oblečení. ,,Fajn. Jak myslíš, " řekl a uchopil košili oběma rukama.

Nestačil jsem ani mrknout a moje oblíbená košile byla v jeho rukách na dva kusy. Lítostivě jsem se podíval na ostatky mé jediné čistě bílé košile, kterou jsem kdy vlastnil a poté jsem svůj pohled přesměroval na něj. Ušklíbl se, pouze mykl rameny a odhodil kusy košile na zem. Během chvíle letěly na zem vedle postele i moje džíny.

Normálně bych se asi nejspíš styděl, ale v mém podnapilém stavu mi bylo tak docela jedno, že jsem jediný z nás dvou, která má na sobě pouze spodní prádlo. Stejně, i kdybych chtěl tuto situaci nějak změnit, nesměl bych mít svázané ruce jeho kravatou. Byla uvázána příliš pevně na to, aby se mi povedlo z ní nějakým způsobem ruce uvolnit. Kdyby se mi to ale povedlo, přinejmenším jeho košile by už letěla na zem, na hromadu k mému oblečení.

Jsem zvyklý, že jsem vždy, ať už jsem s kýmkoliv ten dominantní já, ale tady to opravdu nehrozí, dominantnost z něj sálá na kilometry daleko. Ať chci nebo ne, budu se muset podřídit. Čekání na to, až ze sebe konečně sundá tu proklatou košili, abych konečně spatřil to, co schovává pod ní mě opravdu ubíjí.

Chtivě jsem se na něj podíval, skousl jsem si kraj spodního rtu a sjel jsem ho pohledem. Nemohl jsem si pomoci, na to byl až přespříliš přitažlivý.

Namjoon mě nejspíš pochopil, říkal jsem si v duchu, mezitím, co si přes hlavu přetahoval košili. Můj pohled spočinul na jeho odhalené vypracované hrudi. Přál jsem si přejet mu prsty po ramenou. Nebyl nijak moc výrazně svalnatý. Ne jako Jungkook. Dokonce ani jako Jimin. Ale tělo měl vytvarované, svaly mu zaoblovaly ramena, obepínaly paže a dokonce ani lehce vypracované břicho mu nechybělo.

Už mě nebavilo pořád čekat na to, než on něco konečně udělá. Bohužel s tím ale nemůžu nic dělat. V mojí situaci toho dneska asi moc nezmůžu. Svázané ruce, to není jen tak. Cítím se jako bezmocný, bez práva cokoliv udělat. Naštěstí ze sebe už začal sundavat džíny.

Začal.

Ale velice mučivým tempem, měl jsem chuť jej trochu popohnat, protože boule v mým boxerkách nebyla nebyla nijak malá. On ale nemínil zrychlit, jeho oči skenovaly ty moje, přičemž si pomaloučku stahoval kalhoty. Když už je měl konečně pod zadkem, trochu se nadzvedl, aby jej ze sebe mohl vůbec stáhnout, protože na mně pořád seděl.Jedna nohavice. Druhá nohavice. Sice to opravdu trvalo, ale předposlední kus jeho oblečení je pryč. Konečně.

-

Annyeong mé zvrácené duše, omluvám se za neaktivitu, ale neměla jsem čtrnáct dní přístup k WiFi a navíc mám rozbitý mobil, takže jsem neměla jak psát. Konečně jsem ale zpatky a je tady nová kapitolka, která je alespoň trošku víc žhavá. Tato kapotola bude mít ještě druhou část na kterou se můžete těšit běhěm víkendu <3.

S láskou RaeMi