I'm Not Giving Up On You [Londýnská trilogie #1]

Čtvrtý dopis

 Drahý Thomasi,

dlouho jsem se neozvala. Říká se, že Vánoce jsou prý nejšťastnějším obdobím v roce. Pro spousty lidí to tak ale není, což my dva víme dost dobře. Nemám ponětí, jestli je vůbec chci slavit. Jistě, chci tu být pro svou rodinu. Ale po tom všem si stále nejsem jistá, zda je vůbec někdy dokážu slavit stejně jako dřív.

Sám moc dobře víš, jak pro nás byly svátky zlomovým okamžikem. Netuším, jestli to byl osud, ale všechno, opravdu všechno důležité a zlomové, nás potkalo právě během svátků. Vzestupy i pády. 

Vzpomínáš? Nebyla to jen první setkávání, první společné noci, první velká rozhodnutí, první tajemná oznámení, ale byly to také obrovské šrámy na duši i na těle.

Jednu zlomovou noc nemůžu vymazat z paměti. Nejde to, i kdybych stokrát chtěla. Nejde před tím utéct, nejde se schovat. O to horší je žít s vědomím, že za to můžu já. Vím to. Byla to moje obrovská chyba. Přece jsem mohla něco udělat! Určitě se dalo něco dělat! Ale měla bych se asi vrátit o pár týdnů zpátky.

 Leželi jsme v naší posteli a snažili se ignorovat zabalená zavazadla nedaleko dveří. Měl jsi na nějakou dobu odletět pryč, ale já jsem ti potřebovala něco říct do očí ještě předtím, než bys zmizel v dalším letadle. Věděl jsi, že ty velké vzdálenosti nejsou nic pro mě, proto ses mě alespoň snažil rozesmát. Hrál sis s hlasem tak dlouho, dokud se ti to nepodařilo. Tehdy jsem tě požádala, abys donesl menší krabici, která stála na pracovním stole. Stále ses mě pokoušel rozesmát, ale já chtěla, abys tu krabičku otevřel. Pamatuješ si, co tam bylo?

Ano, tušíš správně.  Uprostřed byl dopis, na kterém stálo: Ahoj tati, vím, že je to nečekané, ale nemůžu se dočkat až tě poznám. Pod tím byl datum a okolo dva těhotenské testy. Šťastnějšího jsem tě nikdy neviděla. 

Zpátky k našemu povídání o Vánocích. Už je ti asi jasné, kterou vzpomínku nemůžu dostat z hlavy. Kdybychom tenkrát jeli metrem, jak jsi chtěl, nikdy by se to nestalo. Poslední co si pamatuji, je záblesk bílého světla, které mě oslepilo, a tvůj hlas volající mé jméno. Několik lidí okolo vykřiklo zděšením. Nemám ponětí, jak se tam to auto dostalo a proč se to vlastně stalo. Ucítila jsem ránu a všechno bylo pryč. Probudila jsem se až v nemocnici. Měl jsi naražené předloktí, protože ses mě snažil dostat co nejrychleji pryč. Já byla díky tobě, až na otřes mozku, v pořádku. Pár hodin. Určitě víš, co chci říct. Omlouvám se za rozpitý papír.

S Láskou

Praštěná holka,  která kdysi milovala Vánoce