Prolog

107 7 0
                                    

Jako vždy jsem spala jako zabitá. Vtipné, že. Ta slovní narážka. Probudil mě křik. Nebyl to takový křik jako, když se někdo hádá spíš to připomínalo křik vyvinutý z obrovského utrpení. Můj pud sebezáchovy křičel uteč!!! Přesto jsem sešla dolů.

Kdybych tak tenkrát věděla, že tímto činem se zamotám do pavučin osudu víc nežli by měl být smrtelník schopen, nikdy bych to neudělala. Ale minulost nejde vzít zpátky.

Dole jsem si všimla několika vojáků s našitými erby vedlejšího království. Jeden z nich napřahoval meč aby zabil matku, která v slzách klečela u otcova těla. Rozeběhla jsem se a stoupla si před ní. Poslední co jsem cítila byla neuvěřitelná bolest v místě kde mě meč probodl a křik.

"Katherine!!!! " Křičela matka naléhavě, ale já věděla, že mně už není pomoci.
"Uteč." Řekla jsem z posledních sil a potom se propadla do nekonečné temnoty. Bylo to tu, byla jsem mrtvá.

NesmrtelnáKde žijí příběhy. Začni objevovat