Nesmrtelná

1.kapitola

Rozhlížím se okolo sebe a snažím se něco zahlédnout. Marně. Nic než temná prázdnota tu není. Vždycky jsem si myslela, že místo kde budu po smrti bude uklidňující. Že se tam setkám se všemi svými zesnulými milovanými. Jak jsem byla naivní! Víc už jsem se mýlit nemohla.

Cítím se prázdná. Cítím smutek, ale nedovedu se přimět plakat. Cítím vztek, ale nedokážu řvát a mlátit okolo sebe rukama. Jako by tady ze mě tady byla jenom polovina. Jestli je to pravda tak doufám, že je ta půlka na mnohem příjemnějším místě. Doufám, že mí rodiče jsou na příjemnějším místě.

Doufám, že ti co nás zabili zemřou tou nejbolestivější smrtí na světě. Nevím kde se vzali ty naštvané myšlenky, ale jsou tu. A pomáhají mi.

Vždycky jsem si myslela, že jsem mírumilovný člověk, ale co když je někde hluboko ve mně vztek tak velký, že by dokázal spálit celý svět na popel?! Co když neznám ani samu sebe?!

Myslím na tak hrozné věci! Už na takové věci nesmím myslet!! Musím to vydržet! Co když je tohle zkouška a když jí zvládnu dostanu se k rodičům?! Vzplane ve mě jiskřička naděje.

A tak tu tak stojím a čekám. Čekám až odsud konečně zmizím. Pokouším se udržet ve své mysli jen optimistické myšlenky, ale nedaří se mi to. Jako by se někdo snažil o to abych tady zůstala a tak mi dává do mysli ten strašný moment, který si musím pořád dokola v hlavě přehrávat. A s každým dalším výjevem mě bolí místo na ,kterém mě voják probodl.

Zatmí se mi před očima.

Když je otevřu jsem již pryč. Jsem u nás doma a vedle mě leží nehybné těla mých rodičů. Kouknu se na ránu.
Žádná tam není!!! Zbyla po ní jen velká bílá jizva. Můj pohled se opět upře na těla mých rodičů. Chtěla bych křičet. Chtěla bych s nima třást a prosit je aby se probrali, ale někde v podvědomí vím, že oni už se neproberou. Ztočím se do klubíčka a začnu brečet.

Brečím až dokud mi nezbudou žádné slzy a potom se konečně vzchopím. Já se pomstím a pěkně pomalu aby trpěli aby trpěli i po smrti!! Bohyně smrti ať jim nedopřeje ani chvilku úlevy od věčné bolesti!! Pomstím se za všechny předčasně skončené životy. Pomstím se za ten svůj. Pomstím se za tu temnotu ,která mi sžírá hlavu. A můj hněv je všechny spálí na popel.

Zvednu se na své rozklepané nohy. Nikoliv rozklepané strachy, ale hněvem a nenávistí přesahujících meze normality. Nezajímá mě to.
Soustředím se jenom na to abych kladla před sebe jednu nohu za druhou.

Krok za krokem se přibližuji ke svému pokoji až nastane chvíle kdy mám zmáčknout kliku. Udělám to. Vidím malou komůrku. Tak malou že se sem sotva vejde malá skříň, stůl a postel. Postel je pořád rozhrabaná. Když jsem vstala nestihla jsem jí ustlat.

Možná kdybych v minulosti udělala tolik věcí jinak nemuselo by to tak dopadnout. Možná. O tom co se mohlo stát se můžeme jen dohadovat.

Nevracej se do minulosti stejně už to nezměníš. Řekne mi nějaký hlas v hlavě. Moc se nad tím nepozastavuju a vytáhnu ze skříně starý zaprášený cestovní vak. Dám do něj nějaké oblečení a všechny peníze, které jsme doma měli. Potom přidám nějaké jídlo a jsem připravená odejít.

Nemohla bych tady zůstat. Ne když vím co za zvěrstva se tady stala. Vyjdu ze dveří před dům a než konečně odejdu ještě jednou naposledy se na něj ohlédnu. Dnes jeden příběh skončil a další začal.

Prosím napište mi do komentů jestli je to dobrý a mám v tom pokračovat. Jinak budu ráda za jakoukoliv odezvu .🖤🖤🖤