Nesmrtelná

3. kapitola

Vzhledem k tomu, že již ve chvíli kdy jsem vyrážela pryč se stmívalo ,neušla jsem nijak daleko a musela jsem se zastavit, abych se utábořila.

Noc byla tichá. Bylo to podivné, jelikož jsem očekávala, že zrovna v tuto dobu uslyším rozhněvané hlasy mrtvých mnohem hlasitěji než za dne. Nebylo tomu tak a já přemýšlela jestli mrtví taky spí. Jestli ano bylo by to přesně jinak než jsem si kdy představovala.

Nebo to bylo tím, že jsem již byla pryč z místa kde byli zavražděni? Nevím, ale ani se tím moc nechci zabývat. Chci si, alespoň na chvíli odpočinout od přemýšlení nad smrtí a pomstou. Chci, abych alespoň na chvíli mohla být tou starou známou věčně usměvavou Katherine.

Ale tou již být nemůžu. Je mrtvá a k životu se vrátila jenom její za nic nestojící zlomená kopie. Zajímalo by mě jestli, když se podívám do zrcadla budu pořád vypadat jako předtím. Jestli budu pořád mít ty dlouhé zrzavé kudrnaté vlasy. Ty tmavě zelené oči mandlového tvaru. Ta plná ústa po matce.

Najednou jsem už nedokázala myslet na nic jiného než na mrtvá těla mých rodičů. Zůstali tam ležet tak bezbraně! Tak osamoceně!

A já je tam nechala.

Nechala jsem je tam, nechala jsem je tam! Vzlykám potichu a vzpomínám, přitom na jejich bezvládná a mrtvá těla. Pokouším se vzpomínat na všechny ty šťastné chvíle, které jsme spolu prožili. Ale nepomáhá to.
Nejde mi přestat!

Slzy smáčejí mou tvář a já vím jistě, že kdybych chtěla mohla bych se v nich utopit. Ale proč bych se topila? Nepláču přeci, kvůli smrti? Kvůli tomu, že jsem zemřela? Kvůli tomu, že zemřeli oni?

Nevím. Nevím to jistě! Jaktože pláču a nevím jistě ,kvůli čemu?! Co je toto za svět, kde nevíte proč pláčete a jestli jste to vůbec vy?!

Musíš na to přestat myslet. Musíš na to přestat myslet!  Začne na mě křičet ten hlas v hlavě a mě okamžitě přepadne bolest hlavy, vzlykat, ale nepřestávám. Začne to tím, že mi z očí přestanou proudit slzy, což by nebylo nic tak divného, kdyby se ty, které uvízli na mých tvářích neodpařili. Tuto skutečnost, ale přejdu v celku lehce a dál posmrkuji.

Přestaň s tím!! Rozkřičí se hlas znovu, ale já si říkám, že je to třeba jenom výplod mé bujné fantazie, a že ve skutečnosti žádný hlas neexistuje. To se mi, ale pěkně vymstí ve chvíli, kdy se hlas rozevře tak, že mám pocit, že ohluchnu. Jakmile ten ohlušující ryk skončí je všude najednou takové ticho a mně dojde, že jsem z nějakého důvodu přestala vzlykat. Přestala jsem cítit tu bolest. Chtěla bych se hněvat, ale nejde to. Ta bolest byla příšerná a já nedokážu cítit nic jiného než vděk za to, že jsem se jí zbavila. Teď jsem již mohla předstírat, že se nic z toho nestalo. Bolest byla jediná část, která mi v tom bránila...... .

Ale chci vlastně zapomenout? Vážně chci zapomenout na to co všechno museli ti lidé protrpět, kvůli tomu, že náš král měl spory s tím Rhoasenským.

Jenom na problémech mocných záleží! Nikomu nezáleží na těch našich! Řekne rozhořčeně hlas a já si poprvé všimnu toho, že je mužský. Lehce to, ale přejdu a přemýšlím nad tím co mi řekl. Teprve po chvíli mi dojde její význam. Nebyla to chyba vojáků, ale těch, kteří jim velí....... králů.

Vyslový hlas to na co myslím. Mé znavené tělo začne pomalu upadat do spánku a já stihnu jenom z posledních sil říct tu větu.

Větu, která je počátkem mé cesty k utrpení. "Pomstím se. Jim oboum a nebude to krátké. "Potom sem již schoulená u ohně usla.

Za úsvitu jsem vyrazila na cestu do nejbližšího města. Mým plánem bylo najít si průvodce. První krok mé pomsty se uskuteční v Rhoasnu.

Tak a další kapitola je tu pro vás! Bohužel jste mi, ale nenapsali jestli by vám vyhovovali víc krátké nebo dlouhé kapitoly a tak pokračuji v tom, jak to bylo doposud.
Jinak jak se vám líbí nový cover? Já osobně doufám, že líbí, protože jsem si sním dala celkem práci a málem si přitom rozbila mobil.