Nesmrtelná

7.kapitola

Ani si neuvědomuji, že zadržuji dech dokud mi nedojde a já se nepotřebuji zhluboka nadechnout. Pořád vyčkávám na odpověď.

Bohužel to vypadá, že tady dřív zapustím kořeny a pak pěkně pomalu uschnu než hlas odpoví. Možná by bylo lepší pokračovat v cestě. Na tomto místě už nechci být ani o chvíli dýl.

S bolestí vepsanou hluboko ve své tváři se zvednu pomalu na nohy. Bolí to, ale jen tak sedět tady taky nemůžu. Budu to muset nějak zvládnout. Tak na tři. Raz..... Dva....... Á....... Tři. Pomalu se vydám směrem, kterým jsem pokud vím šla i před tímhle vším. Bolí mě každý krok a s každým dalším, který udělám se to stupňuje. Mám pocit, že kdybych tu nohu neměla tak je to rozhodně lepší, ale popravdě řečeno vím, že to není pravda. Jdu pomalu a to hodně. Možná i hlemýžď by šel rychleji než já. To je mi, ale celkem jedno. Jdu takovou rychlostí jakou můžu a vzhledem k tomu, že jsem očividně něco jako nesmrtelná tak předpokládám, že času mám rozhodně dost.

A co králové? Ti mají také nekonečně mnoho času? Zeptá se hlas kousavě. Není to od něj vůbec hezké. Ten by si teprve zasloužil zažít pořádnou bolest. Parchant.

Ach, co se to že mě stalo? Něčeho takového bych nikdy dřív nebyla schopná. Jak jsem se mohla tak změnit? Jak jsem se vůbec mohla změnit tak rychle? Nechci cítit žádnou z těch emocí, které cítím právě teď. Nejsou to pěkné emoce. Jejich barvy září až moc výraznými, vyzývavými a tmavými barvami. Páchnou zkažeností a zároveň voní tak vábivě. Nenávidím tu vůni. Jako kdyby všechno pokryla temným mrakem.

Přijde mi to strašně skličující. Měla bych odsud, co nejrychleji odejít a doufat, že je to jen atmosférou na tomhle místě, ale i když tomu chci zoufale věřit vím jistě, že problém není v místě, ale s největší pravděpodobností ve mně. Nevím jestli má vůbec cenu se s tím pokoušet nějak bojovat. Nějak tomu protivnému a ne zrovna milému hlasu vzdorovat. Vím jenom, že já se nepodvolím bez boje. Já budu bojovat, aby ve mně, alespoň trochu mého starého já zůstalo. Nic jiného mi ani nezbývá. Já se nepodvolím bez boje. Já se budu bít až nakonec svých sil.

Podvědomě zrychlím a jdu už trochu rychlejším krokem. Jo, teď bych toho hlemýždě i možná předběhla. Časem to třeba všechno přestane bolet a já budu vděčná, že jsem šla tak rychle a dorazila do města poměrně včas.

Zajímalo by mě jak dlouho to vůbec ještě je. Předpokládám, že musím prostě jít po cestě, ale jak dlouho ještě? Kdy budu mít příležitost si konečně trochu odpočinout. Na jedno jsem už narazila, ale teď nutně potřebuju narazit na další. Větší. Dobře chráněné proti jakýmkoliv útokům. To na, co jsem, ale narazila vypadalo spíš jako vesnice takže se jejímu osudu moc nedivím. Města na tom budou rozhodně lépe. Měly by být. Já sama jsem nikdy v žádném nebyla, ale dokázala jsem si je jasně představit z maminčina vyprávění. Zajímalo by mě jestli to bude úplně stejné, jak to popisovala. V čem se to bude kdyžtak asi tak lišit? Mohla bych být už alespoň blízko. Mám pocit, že brzy padnu vyčerpáním. Už jdu ani nevím jak dlouho a nabyla jsem dojmu, že mi asi brzy upadnou nohy. Schválně jestli se zrovna tohle taky zahojí.

Neustávám v chůzi ať už chci jak chci a ať už to potřebuju nebo ne. Zastavím se ve městě. Ve městě. Nemám momentálně jiný cíl než se dostat do města. Musím se tam dostat. Jdu tedy s už ani necítím své nohy. Prostě jenom jdu a pokouším se nespadnout ani nezakopnout.

Už mám chuť to vše vzdát a najednou v dálce zahlédnu nádherné siluety domů zdůrazněné právě zapadajícím sluncem. Předpokládám, že to je město. Vypadá to trochu jako dar od bohů. Přece jenom mě neopustili.