Nesmrtelná

4. kapitola

Šla jsem tak dlouho, že mi to připadalo jako bych šla celý život. Nohy mě bolely a měla jsem pocit jako by mi je lovecké boty z hrubé kůže rozedraly až do masa. Přesto jsem pokračovala dál a dál.

Dávala jsem si jenom malé přestávky na odpočinek a jediné co mě pohánělo dál byla vyhlídka toho, že bych každou chvíli měla dorazit v nejhorším do nějaké vesnice nebo dědiny.

Tam by mi každopádně mohl někdo pomoct s tím najít cestu do nejbližšího města. Navíc si potřebuji doplnit zásoby jídla, kterýho jsem si bohužel vzala zoufale málo. Bohužel peněz taktéž. Jediné čeho jsem si vzala přebytek byli ty krásné zbraně a ty by se sice dali prodat, ale vždyť já vlastně ani nevím kolik takové zbraně stojí! Někdo by mě mohl ošidit, ale....... ty peníze potřebuji, pokud nechci krást. Což je věc, která mě ani nenapadne. Nechci si nechat uříznout ruku. Navíc bych si potom nemohla zaplatit ani žádného lékaře a zemřela bych na infekci v bolestech a horečkách.

Z té představy se oklepu a najednou si uvědomím, že jsem se do toho přemýšlení tak zabrala, že jsem zapomněla na to, že jsme již měli vyrazit. Jaký my?! No já a ten hlas, který se již pěkně dlouhou dobu neozval a já nemám potuchy proč. No.... mohl by na mě být naštvaný, ale kvůli čemu?! Proč musí být všechno tak nejasné?!

Když nad tím tak přemýšlím vlastně je dobře, že ho neslyším. Třeba jsem z únavy a žalu bláznila a má hlava mi chtěla namluvit ať přestanu bláznit tak ho stvořila. Jasně, takhle to určitě bylo a já jsem se z toho očividně dostala.

Začínám být uražený, ozve se naneštěstí ten prokletý hlas já mám momentálně chuť do něčeho bodnout, přinejlepším do své hlavy, kde má hlas očividně hnízdo. Nebo si zapálit vlasy a tím ho vymýtit jako nějaké divoké zvíře.

To bych být tebou nedělal. Ozve se hlas posměšně. Tvých krásných rudých vlasů by byla do ohně škoda. Dořekne a já najednou naprosto přesně vím, že, kdybych viděla jeho obličej tak by se právě v té chvíli ušklíbal.

Nenávidím ho! A zároveň k němu cítím určitou náklonnost za to všechno co pro mne udělal. Ve všem mám tak rozporuplné pocity. Povzdechnu si. Unavuje mě to a to si bohužel s tím nedostatkem spánku, který mi dopřál nemůžu dovolit. Ach ano, když už nad tím přemýšlím trochu se tady prospat by nemuselo být špatné. Byla by to jenom chvilka a potom, bych stejně hned vyrazila na cestu. Bude to jenom chvilka, říkám si a vyčerpaně si lehnu do trávy. Bude to jen chvilka, bude to jen chvilka, říkám si a ukolébávám se tím ku spánku.

Spala jsem a zdál se mi sen - byla to jedna z mých vzpomínek. Všechno dění okolo jsem sledovala, jako duch. Mé patnáctileté já bylo právě na jedné z těch mnoha procházek v lese, na které jsem chodila hlavně na jaře a v létě, abych rodině trochu ulehčila a sehnala nám nějaké jídlo. Zrovna jsem sbírala borůvky a dávala je do proutěného košíku vystlaného pytlovitou látkou, aby jím nic nepropadlo ven. Shýbala jsem se nad jedním keřem za druhým a u každého jsem se zastavila jen na chvilinku a celý ho obrala. Dělala jsem to tak často, že jsem měla celý keřík obraný během chvilky. Můj košík byl již téměř z poloviny plný lesních plodů, když někde za mnou praskla větvička............

Vzbuď se! Vzbuď se! Začal křičet hlas a já se vzbudila. Trochu jsem litovala toho, že jsem v tom snu nemohla pobýt déle, ale moc dobře jsem věděla jak ten sen končí. Větší starosti mi momentálně dělalo to, že mě hlas jen tak vzbudil. Podvědomě jsem totiž doufala, že alespoň kapku dobrotivosti v sobě má a tak mě nevzbudil bez důvodu. A měla jsem pravdu.

Nevzbudil mě jen z vlastního rozmaru, ale aby mi zachránil život. Přímo ke mně se plazil vysoce jedovatý had. Moc dobře jsem to věděla, protože jsem dříve byla neustále upozorňována na to, že si mám dávat pozor na to, aby mne neuštknul. Hned několikrát jsem měla to štestí vidět, jaké následky měl jeho jed a nebylo to nic hezkého.

Začnu se pomalu shýbat ke své botě a v ní uložené dýce. Nevím, jak mě to napadlo, ale rozhodla jsem se pokusit proti tomu hadovi bojovat. Sevřela jsem pevně v rukou dýku a prudce se zvedla. "Alespoň zemřu v boji, " Šeptla jsem si pro sebe a k tomu si pomyslela, že jsem jako nějaká hrdinka z příběhů, které mi matka vždy vyprávěla.

S výkřikem jsem se nemotorně vrhla do boje, proti tomu úzkému pruhu smrti, proti té pestrobarevné stužce napuštěné jedem.
Ve chvíli, kdy se tak prudce pohnu se had začne plazit rychleji a mně tedy nezbývá jiná možnost než zrychlit též.

Pokusím se do něj bodnout dýkou, ale on v té chvíli uhne do strany. Bohužel já už takové štěstí nemám a ještě než stihnu zvednout ruku i s dýkou had do ní zaryje své zuby napuštěné jedem. Já v bolesti stisknu dýku pevněji a potom jí rychle probodnu skrz naskrz svého vraha.

Rychle se zvednu a z toho se mi zamotá hlava, hada i s dýkou strčím do cestovního vaku a pomalu pokračuji dál. Chci, aby to poslední co uvidím byla nějaká vesnice.

Tak a jsem zde s další kapitolou! Mrzí mě, že jsem jí nemohla vydat dřív, ale inspiraci neporučíš a já dostala blok. Každopádně teď by mě zajímalo jestli už někdo tak nějak předvídá co se stane v další kapitole?