Nesmrtelná

2.kapitola

Procházím ulicemi vesnice a už si jenom matně vzpomínám kudy jít. Na každém kroku vidím mrtvé.

Ráda bych řekla, že je to strašné, ráda bych řekla, že je mi jich líto, ale nemůžu. Necítím lítost ani žal za tyto mrtvé. Necítím nic. Možná je to tak lepší. Někdo lepší by možná doufal, že někdo utekl a přežil, ale já vím, že to nikdo jiný až na mě nepřežil. Cítím to. Jakoby mi to nějaký hlas našeptával u ucha. Věřím mu.

Moje jediné štěstí je to, že vesnici nevypálili. Na co to sakra myslím?! Ti lidé zde jsou mrtví na tom nic dobrého není!!

Vstoupím do kovárny, tedy alespoň myslím, že to byla kovárna. Pod náporem krve se jenom špatně rozeznává co je co.
První co mě upoutá je tělo s mečem v ruce. Ten muž byl odhodlán bránit svůj život a domov do posledního dechu a přesto to proti trénovaným vojákům  Rhoasnu nestačilo. Nic nestačilo.

Opatrně projdu kalužemi krve až k místu kde jsou vystaveny až umělecky vyhotovené zbraně . Po chvíli prohlížení si nějaké nacpu do vaku a nějaké různě po schovávám ve svém oblečení. Jestli chci mít svou pomstu musím být připravená na všechno.

  Rychle vyjdu ven ,abych neprovokovala mrtvé. Letmo slyším v hlavě jejich rozruřené hlasy volající po pomstě a vím jistě, že nechci být příčinou jejich vzteku.

Budu potřebovat koně. Napadne mě najednou tahle velice bláznivá myšlenka. K čemu mi bude kůň, když na něm neumím jezdit?!
Aniž bych si to nějak zvlášť začala uvědomovat začnu z boty vytahovat dýku, kterou jsem si tam předtím schovala.

Tam, ozve se mi v hlavě hlas a já se podívám do strany. Tam, přesunu svůj pohled za sebe. Ano tady, ozve se potěšeně hlas a mně to připomíná vrnění kočky.

Kočka, vzpomenu si na to podivné zvíře, které je letmo podobné kuně. Jednou jsem viděla jak jí někdo prodává na trhu a poté jsem jí viděla v několika domech měťanů. Když jsem jí poprvé zahlédla chtěla jsem jí koupit, ale.......byla drahá a jaký užitek by nám přinesla? Vejce nesnášela a mléko se z ní dojit nedalo a jak jsem již řekla byla drahá a tak pořídit si jí k snědku by se moc nevyplatilo. Mohli si jí dovolit jen šlechtici a bohatí měšťané ,ne lidi jako jsme byli my. Nemohli jsme si dovolit živit sebe a zároveň i to podivné exotické zvíře.

Dost! Zakřičí hlas v mé hlavě, avšak již nezní potěšeně nýbrž rozzuřeně. Koukni se tam a to pořádně! Rozkáže mi a já tak z nevysvětlitelného důvodu udělám.

A konečně pochopím, proč jsem tu dýku vytáhla. Tam v malé temné uličce mezi dvěma domy se někdo schovával.
Podle stavby těla, které se do uličky stěží vešlo to musel být muž.
Velice svalnatý muž, do té uličky se sotva vejde.

Křečovitě sevřu v rukou dýku a pomalým nejistým krokem zamířím jeho směrem. Nevím co mě tam žene, dýkou bych se asi těžko ubránila. Je to jako by někdo ovládl mé tělo - jestli vůbec pořád mé je - a donutil mě tam jít.

Ve chvíli kdy jsem tam došla, však nezbylo po muži ani památky. Bylo to přinejmenším divné.

Dlouhou chvíli jsem se pak musela rozhlížet okolo sebe abych věděla jistě, že je pryč a nehodlá mě napadnout zezadu. Když jsem zjistila, že mi to nedůvěřivé rozhlížení okolo sebe zabralo tolik času, že se začalo pomalu stmívat nechala jsem toho.

Muž byl očividně nadobro pryč a já navíc nevěděla jestli tam skutečně byl nebo to bylo jen mou bujnou fantazii.
Potom jsem zavítala ještě do pár domů a vzala si tam potřebné věci pro přežití. Když jsem měla vše vydala jsem se na cestu pryč. Kam? To jsem zatím nevěděla, ale něco uvnitř mi říkalo, že to za chvíli zjistím.

Ano, já vím. Kapitola je poměrně krátká na to jak moc dlouho mi trvalo jí napsat, ale doufám, že se i tak bude líbit. Teď bych na vás, ale chtěla mít jednu zásadní otázku. Vyhovují vám takhle kratší kapitoly nebo by jste je chtěli delší? Pokusím se vám vyhovět podle vašich odpovědí.
P. S. : ta písnička vůbec nesouvisí s dějem.