Nesmrtelná

5.kapitola

Bolela mě hlava a celý svět se mi točil. Nedokázala jsem jít chvilku rovně a tak jsem trochu kličkovala. Se znepokojením jsem začala vnímat, že celé mé tělo se dá najednou ovládat hůř.

Občas se mi lehce rozostřil zrak a já téměř vrazila do nějaké věci. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem vrazila do stromu. To, ale nebylo to nejhorší.

Po téměř hodině vysilující chůze za mým cílem se mi začalo špatně dýchat. Přisuzovala jsem to vyčerpání, přece jenom nepamatovala, jsem si, že by se něco takového stalo, když byl uštknut někdo jiný. Nebo to byla podivná reakce jedu na mé tělo?

Nevěděla jsem to a radši jsem to ani vědět nechtěla. Tak jako tak stejně na konci zemřu. Vlastně v podstatě ani nevím, proč podnikám tuhle cestu. Mohla jsem v klidu umřít na místě, kde byl skolen ten had. Ten velký mrštný odrzlý a zároveň odvážný had. Nemusela bych nikam chodit, prostě bych si jenom lehla a vyčkala na to až si mě smrt vezme.

Ach ano, kéž by jed působil rychleji. Chtěla bych na svém těle pocítit laskavý dotek temnoty. Její láskyplné objetí, které by zastínilo krutou smrt. Nechat zlomyslný hlas v mé hlavě utichnout. Chtěla bych slyšet, jak rajská hudba v podobě tlukotu mého srdce utichne. Chtěla bych vědět, že všechno zlo a temnota, všechna ta nenávist ze světa zmizí. Odpaří se z lidských srdcích a duší, jako kapka, která spadla do šlehajících plamenů ohně. Odpaří se ze mě jako by se časem že světa odpařila má krev. A i přes tyto skutečnosti netuším proč jsem se rozhodla vydat na tuto vyčerpávající a dlouhou cestu.

Nemám o tom ponětí! Možná, aby někdo věděl, že jsem zemřela. Možná, aby někdo pohřbil mé tělo, nebo ho vhodil do plamenů. Aby bylo ze světa smeteno řádně. Oficiálně.

Nechtěla jsem, aby mé tělo roztrhala zvířata na kusy. Nějaké části snědli, další nechali hnít a mé kosti by roztahali po celém světě. Nevím proč mi ta myšlenka tolik vadila. Možná to bylo otázkou důstojnosti? Nebo tím, že jsem byla posedlá touhou něco po sobě zanechat.......... nechat své tělo uložit se k věčnému odpočinku se stejnou hrdostí, jako tam odejde má duše.

Teprve až teď jsem si začala uvědomovat, jak jsem nevděčná. Zahodila jsem možnost nového života, jako by nebyla nic než zplesnivělé jablko v košíku výborných. Ale co když to ve skutečnosti byla kamufláž?

Jen klam. Jablka, která vypadala zvenčí krásně a lahodně byla uvnitř červivá a zkažená. Nechutná. A to jedno, které jsem odhodila, jako by to bylo smetí bylo krásné, lahodné a uchránilo by mě před vyhladověním. Před špatným koncem.  

Co když jsem právě zahodila šanci na šťastný život? Svou druhou šanci. Za takovou věc by dalo tolik lidí všechno. A já jsem jí hloupě a bezhlavě zahodila. Jsem tak nevděčná. Jsem tak nevděčná. Jsem tak nevděčná..........

Z vlastní hlouposti jsem se tiše rozplakala. Plakala jsem a plakala až mi nezbyly žádné slzy a tak jsem se rozhodla, že ve svých posledních chvílích, alespoň nebudu smutná. Začala jsem si stírat z tváří slzy a konečně jsem si toho všimla.

Konečně jsem si uvědomila to, nedokáži pohnout dvěma prsty na levé ruce. Prvně jsem to nedokázala vstřebat. Pak, když jsem se ujistila, že je to skutečné jsem zpanikařila. A nakonec.......... nakonec jsem prostě zrychlila tempo, abych se k té vesnici vůbec dostala předtím než zemřu.
Mnou nově nastolené tempo mě vysilovalo ještě víc než to předchozí, ale já si tvrdohlavě razila cestu dál prorostlým terénem.

Bylo pozoruhodné, jak můžou mít lidé silné řeči o tom, že se smrti nebojí a s radostí ji přijmou, ale když se k nim pomalu a hrozivě blíží klepou se jim strachy kolena a na kalhotách jsou tmavé skvrny. A přesně tak jsem se cítila já. Jako hlupák, který nasliboval nemožné a k tomu se ještě odvážil urážet smrt. 
         
A tak jsem pochodovala dál seč mi síly stačily. Dokud jsem nezahlédla kouř, to jsem se rozhodla zrychlit. Bohužel jsem, ale chytila křeč do nohy a tak jsem tak trochu kulhala. To, ale nebylo tak strašné jako když se křeč začínala rozšiřovat do celého těla. Po chvilce jsem se nevzmohla na nic jiného než se jen pomalu z posledních sil plazit. A tak jsem zarývala své ruce do země a přitahovala přitom své tělo blíž a blíž svému cíli. A když jsem se konečně dostala vesnici nadohled zlomeně jsem se rozvzlykala. Obloha již celá potemněla a tak to lépe vynikalo.

Celá hořela. Nikde v dohlednu nebyly žádné stopy po životě. Všechno to bylo zbytečné. Celá tahle cesta.
Nedokázala jsem nic jiného než v agónii ležet na zemi a čekat až si pro mě milosrdná smrt přijde.

Čekala jsem chvilku, dvě, ale bolest pořád zůstávala a ještě se zvětšovala a tak jsem se rozhodla. Zašátrala jsem v cestovním vaku a vytáhla z něj nůž. Chvíli jsem si ho pozorně prohlížela a na bolest tak téměř zapomněla pak se ovšem vrátila s ještě větší sílou a já jsem se odhodlala k poslednímu nádechu a myšlence. A uvědomila jsem si, že nemám, co bych před smrtí sdělila světu a tak jsem se prostě nadechla z posledních sil pevně uchopila nůž a ze strany se bodla do krku.                                                        

Bylo to rychlé a bolest jsem cítila jenom chvíli, potom už mě obejmula náruč temnoty a smrt mi zpívala ukolébavku.

Abych pravdu řekla tahle kapitola mi dala zabrat, protože řekněme si to tak, že člověku, který se k smrti nikdy nijak zvlášť nepřiblížil asi moc nepůjde popisovat myšlenky umírajícího člověka. Přesto si, ale myslím, že jsem se s tím poprala poměrně dobře......... Co myslíte vy?