Nesmrtelná

6.kapitola

Byla jsem v objetí temnoty. Nebyla to však ta krásná milosrdná temnota, ale ta temnota, která vás děsí a frustruje. Měla jsem chuť utéct pryč, ale nebylo kam utéct. Nebylo ,kam se schovat a to bylo ještě víc frustrující.

Nebylo zde žádné světlo, které by mě ochránilo.

Má návštěva zde se od minula poněkud změnila. Ve tmě teď číhali různé stvůry a jen čekaly na vhodnou chvíli prokousnout mi hrdlo, jako nějakému zajíci a mou krvácející mrtvolu potom odvléct do svého ještě temnějšího doupěte, kde by ho rozsápali a pochutnali by si na něm se svými mladými. Věděla jsem to. Cítila jsem je v temnotě. Slyšela jsem jejich vrčení. A občas, občas jsem ve tmě zahlédla bělmo jejich očí. Děsili mě. Byli to stvůry, jako stvořené z těch nejtemnějších nočních můr. A prahli po mé krvi a masu. 

Kroužili okolo mě a občas se některý z nich odvážil blíž. To bylo přesně to čeho jsem se celou dobu obávala.
Najednou se na mě jeden z nich vrhl. Zuby vyceněné agresí, kterou vůči mně pociťoval. A přesně tyto bílé blyštivé zuby se my zakously do nohy těsně nad kolenem. Byly neuvěřitelně ostré a mou kůží se prodraly, jako nic.Byla to neskutečná bolest. Dosud jsem si myslela, že jsem už bolest poznala, ale oproti tomuhle bylo všechno, co se mi kdy stalo, jako pohlazení peříčkem. Byla jsem jí ochromena, jediné, co jsem mohla bylo křičet bolestí. A, že jsem řvala. Temnota se občasně změnila v červenou. Nebýt toho, že jsem téměř nic neviděla nazvala bych to červenými fleky před očima.

Pak to všechno zmizelo v záplavě náhlého světla. Všechny stvůry zmizely, jako by neexistovaly. Jako by vše, co se stalo byl jen sen pouhá iluze. To ovšem nebylo možné. Kdyby to totiž byla pravda probudila bych se v teple své postele v našem domě. Všechny ty nové  jizvy, které hyzdily mé tělo by byly pryč. 

Jediná iluze byla však ta myšlenka. Probrala jsem se na místě, kde jsem předtím skonala. Tentokrát to zde, ale vypadalo jinak. Za svitu slunce vypadala uschlá tráva, jako zlato a paprsky,  které na ní dopadaly tomu ještě dodávaly na  uvěřitelnosti. Sice to bylo nemožné, ale svět mi najednou přišel hezčí, neposkrněnější. Možná to bylo jen tou iluzí a tím kontrastem s místem, kde jsem byla předtím, ale ta na míle táhnoucí se zlatá louka mi najednou přišla, jako ráj.

A možná to ráj ve skutečnosti byl......... Byla jsem naživu a všechno mi slibovalo něco lepšího. Něco hodného nějaké písně nebo příběhu.
Jediný problém, ale byl tomu uvěřit.

Uvěřit tomu, že po všech těch strašných věcech se může stát i něco dobrého.

Tohle, ale není nic dobrého. Musím si sama připomenout. Uschlá tráva je ve skutečnosti něco špatného. Znamená to, že zde prší jen minimálně a já bych klidně mohla zemřít na nedostatek vody. Tohle rádoby zlato doslova upeklo slunce, které zde svítí ve vytrvalých paprscích a pálí vše slabé, co mu přijde do cesty. Nemůžu riskovat, že příště to místo té trávy můžu být já. Rozhodně je tady líp než v té temnotě. Všude je asi líp než tam. Už nikdy se tam nechci vrátit. Nesmím. Ty bestie by mě mohly bez slitování roztrhat na kousíčky. To, ale není to, co mě tak moc trápí. V hlavě se mi opakuje pořád a pořád ta samá myšlenka. Ta samá otázka. Pronásleduje mě. Hraje si se mnou. Děsí mě. Za žádnou cenu nechce odejít. Nemůžu jí nijak vyhnat. Nevím jak. Pokouším se jí ignorovat, ale ona se vrací pokaždé s ještě větší naléhavostí. Nevím jestli vůbec k něčemu je, jestli není zbytečná. Popravdě řečeno asi zbytečná je, protože ať se stane, co chce jednoho dne to stejně zjistím. Přesto by mi na mou otázku mohl někdo odpovědět. Tak se zeptej. Řekne najednou hlas v mé hlavě. Úplně jsem zapomněla na jeho existenci. Momentálně mám víc než dost starostí sama se sebou. Tedy spíš se svým vnitřním hlasem.

Mohou roztrhat i mou duši?