Body

1.část

„Ronnie!“ hlas mé matky se mi rozdrnčel v uších a byl nad míru nepříjemný. Nejraději by jsem si teď propíchla ušní bubínky, vlastně by bylo všechno lepší. Nemusela by jsem snášet nadávky, jen bych je viděla, nic neslyšela, nekonečné ticho.

„Už jdu,“ zabručela jsem si sama pro sebe a vstala z postele.

Pomalým krokem jsem se vydala dolů do patra, kde se nacházela nejspíš i moje matka s otčínem. Nechápu jak tohle mohou být moji rodiče. Přesně jak jsem čekala, oba seděli u televize a koukali na ni. Čekali na mě. „Ano?“ řekla jsem potichu a opřela se o futro jedním ramenem.

„Pojď sem, něco ti chceme oznámit,“ vybídla mě máma a já ji radši poslechla.  

Posadila jsem se vedle nich na křeslo a oni na mě upíraly zrak. Nezdálo se, že by to bylo něco hrozného, ale věděla jsem, že mě nečeká ani nic dobrého. Prostě to byli neutrální tváře od kterých jsem nevěděla, co čekat.

„Nechali jsme si to na poslední chvíli, ale jen pro tvoje dobro. Za dvě hodiny odjíždíme s Kathrin a tvým otcem na dovolenou, přijede tě hlídat strýček Marly, opravdu to děláme jenom pro tvoje dobro, abys měla čas na učení a nerozptylovala se u moře,“ už když řekla, že jede Kath jsem zaťala ruce v pěst.

„Ne mami, to není pro moje dobro, vy prostě nechcete, abych jela, prostě to jenom řekni! Nemusíte to na mě hrát, prostě to stačí říct!“ rozkřikl jsem se a rozhodila rukami. „prostě stačí říct, že mě nemáte rádu a stydíte se za svojí dceru, byly tu už horší věci,“ zasyčela jsem na ni.

Otec se zvedl a já sledovala jeho rozzuřenou tvář. Neunesl, když jsem měla pravdu a jediné řešení pro něj bylo mi nějak ublížit. Dneska to nebylo jinak. Moji tvář pohltila šťiplavá bolest. Otočila jsem hlavou do strany a pomalu se na něj koukla.  

„Nebude takhle mluvit se svojí matkou a už vůbec ne se mnou!“ rozkřikl se a několik jeho slin dolétlo na mou tvář.

Postavila jsem se na rovné nohy, byl překvapený mojí reakcí a tak na mě prostě zíral. „A víš co?! Jsem ráda, že odjíždíte beze mě, konečně budu mít pokoj od tebe, od těch tvých špinavých rukou, který za rohem stejně ošmatávají jinou jenže moje máma je tak blbá, že to nevidí, takže konečně budu mít pokoj a tu vaši Kathrin si strčte třeba do řiti, když tam, je stejně furt nacpaná!“ rozhazovala jsem rukami jak smyslu zbavená. Ovládal mě hněv a ať mi teď klidně zlomí žebra je mi to jedno, konečně jsem řekla to, co jsem měla na srdci. Pohár trpělivosti přetekl.

Ostrá bolest zasáhla mou tvář, když mi vrazil pěstí pod oko. Neudržela jsem balanc a prostě se skácela na zem. Chytila jsem si tvář a několik neposlušných slz se mi vykutálelo z očí. Kopl mě do břicha, znovu, znovu a znovu. Svíjela jsem se v bolesti, myslela jsem, že už to nevydržím.

„Eduarde, dost!“ zakřičela máma. Je to asi poprvé, co se mě zastala nebo to jsou už jenom halucinace z toho, že jsem skoro v bezvědomí.

„Co?! Tahle malá kráva není naše dcera tak si na mě nebude otevírat hubu nebo něco proti tomu máš?!” zakřičel otec. I přesto, že jsem mámu neměla dvakrát v lásce kvůli tomu stejnému, co dělal otčín bála jsem se oni. Stačilo, že ubližoval mě, nechci aby ubližoval i mámě.  

"Eduade, stačí nechceš ji přece brát do nemocnice, byli by to zbytečné peníze,” mýlila jsem se. Nešla mě bránit, šlo ji jen o peníze.  

"Asi máš pravdu," zafuňel jako rozčílený býk.  

Natřásla jsem se od vzlyků a držela se za břicho. Vlastně mě bolelo celé tělo. Od obličeje před prsa až k nohou do kterých si ještě stačil kopnout, když šel kolem mě. „Běž do pokoje, nechci tě už vidět,” vyprskl na mě.