the Tale of the Ring (Pán prstenů)

Kapitola 3.

„Nuže příběh je vypovězen od počátku do konce. Tady jsme my a tady je Prsten. Ještě jsme se však nepřiblížili k cíli. Co s ním uděláme?" zakončil celé vyprávění Frodo.

Jako kdyby ze mě spadlo omámení, zatřepala jsem hlavou a několikrát zamrkala jako ten, kdo se probudí ze snu. Nějakou chvíli zde vládlo tíživé ticho, které přerušil Glorfindel.

„Všechna moc, která ještě zůstala, je tady s námi v Imladris nebo u Círdana v Přístavech anebo v Lórienu. Mají však oni sílu, máme my tady sílu odolat Nepříteli, konečnému Sauronovu náporu, až všechno ostatní padne?"

„Já tu sílu nemám," odpověděl Elrond, „a oni také ne."

„Jestliže tedy Prsten nelze před ním trvale ubránit silou," řekl Glorfindel, „můžeme se pokusit už jen o dvě věci; poslat jej přes Moře, nebo jej zničit."

„Gandalf nám ale odhalil, že jej nemůžeme zničit žádným svým uměním," připomněl Elrond.

 „A ti, kdo přebývají za Moře, by jej nepřijali. V dobrém i ve zlém patří Středozemi; jen my, kteří tu ještě zůstáváme, se s ním musíme vypořádat."

„Potom," prohlásil Glorfindel, „jej vhoďme do hlubin, aby se Sarumanova lež stala pravdou. Teď je přece jasné, že už v Radě vstoupil na křivou stezku. Věděl, že Prsten není navždy ztracen, ale chtěl, abychom si to mysleli, neboť po něm začal dychtit sám. Přesto se ve lži často skrývá pravda. V Moři by byl v bezpečí."

„Ne navždy," oponovala jsem.

„V hlubokých vodách žijí různí tvorové a moře i země se mohou změnit. A není naším úkolem myslet jen na jedno období, na pár lidských životů nebo na jeden pomíjivý věk světa. Měli bychom se snažit skoncovat s tou hrozbou jednou pro vždy, i když nedoufáme, že se nám to podaří."

Všechny oči se otočily ke mně a já jim vzdorovala tvrdým pohledem. 

„Navíc útěk k Moři je teď nejnebezpečnější ze všeho. Srdce mi napovídá, že Sauron, sotva se dozví, co se stalo, bude od nás očekávat, že zvolíme cestu na západ. A dozví se to brzy. Devítka sice opravdu přišla o koně, ale to je jen zdržení, než si najdou nové a rychlejší oře. Už pouze slábnoucí moc Gondoru stojí mezi ním a ozbrojeným pochodem podél pobřeží na sever; a jestli přijde a zaútočí na Bílé věže a Přístavy, elfové možná navždy ztratí možnost úniku z dloužících se stínů Středozemě."

„Přinejmenším nikdo nemůže odpovědět, co se stane, jestliže zvolíme tu nebo onu cestu. Ale zdá se mi teď jasné, kterou cestu zvolit. Musíme volit těžkou cestu, cestu nepředvídatelnou; tam spočívá naše naděje. Jít rovnou do nebezpečí - do Mordoru. Musíme Prsten poslat do Ohně," pronesl Elrond vážně.

„Ale co by se stalo, kdyby byl vládnoucí prsten zničen, jak radíte?" zeptal se Glóin.

„To nevím jistě. Někteří doufají, že Tři prsteny, jichž se Sauron nikdy nedotkl, by pak byly osvobozeny a jejich vládci by mohli uzdravit svět z utržených ran. Je však možné, až odejde jeden, že Tři ztratí moc a mnoho krásných věcí ztratí barvu a zmizí v zapomenutí. Tomu věřím já," odvětil Elrond smutně.

„Přesto jsou všichni elfové ochotni smířit se s touto možností," řekl Glorfindel, „jestliže je tím možno zlomit Sauronovu moc a navždy odstranit strach z jeho panování."

„Vracíme se tedy znovu ke zničení Prstenu, a přece nejsme o nic blíž. Máme sílu nalézt Oheň, v němž byl vyroben? To je cesta zoufalství. Nebo bláznovství, řekl bych, kdyby mi to Elrondova věkovitá moudrost nezakazovala," pronesl Galdor.

Nastalo ticho, které proťal vysoký zvuk poledního zvonku.

„Ponesu Prsten," řekl Frodo, „ačkoliv neznám cestu."

 Všichni sledovali mladého hobita a já cítila narůstající úzkost.

„Pokud správně rozumím všemu, co jsem slyšel, myslím, že ten úkol je pro určen pro tebe, Frodo, a jestliže nenajdeš cestu ty, nenajde ji nikdo. Tohle je hodina lidí z Kraje, kdy povstávají ze svých pokojných políček, aby otřásli úradky Velkých. Kdo ze všech Moudrých to mohl předvídat? Nebo, jestliže jsou moudří, proč by měli očekávat, že se to dozvědí dříve, než udeří hodina? Je to však těžké břímě. Tak těžké, že je nikdo nemůže vložit na druhého. Nevkládám je na tebe. Jestliže je však přijímáš svobodně, pravím, že tvá volba je správná; a kdyby se shromáždili všichni mocní Přátelé elfů ze starých dob, Hador a Húrin a Túrin a sám Beren, tvé místo by bylo mezi nimi," řekl Elrond s pronikavým pohledem upřeným na černovlasého chlapce.

„Přece ho ale nepošlete samotného, pane?" ozvalo se z protějšího rohu.

Objevil se zde světlovlasý hobit, který se krčil schovaný v rohu.

„To jistě ne," přikývl Elrond s úsměvem.

„Přinejmenším s ním půjdeš ty. Je skoro nemožné tě od něj odloučit, i když je pozván do tajné Rady, a ty ne."

Hobit se šel posadit ke svým a tiše něco pošeptal Frodovi.

Usmála jsem se. Tento nárůdek byl plný překvapení.