the Tale of the Ring (Pán prstenů)

Kapitola 2.

Potulovala jsem se ve stínu verandy a čekala na poslední členy Elrondovy Rady. Bylo časné ráno a opar z protékající řeky Bruinen už stoupl nad údolí.

Podívala jsem se dál na verandu a uviděla Elronda a jiné, jak se pomalu shromažďují. Uviděla jsem Glorfindela a starého trpaslíka, Aragorna, který seděl o samotě v koutě.

„Zde je, přátelé, hobit jménem Frodo, syn Drogův. Málokdo sem kdy přišel skrze větší nebezpečí nebo s naléhavějším posláním," promluvil postarší hobit.

Pak se jal představovat mladému hobitovi, Frodovi, všechny které viděl. S nepatrným úsměvem jsem naslouchala starému hobitovi.

Vedle staršího trpaslíka Glóina, seděl jeho syn Gimli. Vedle Glorfindela se seskupilo několik dalších elfů z Elrondova domu, mezi nimi Erestor a Galdor. A pak jsem uviděla Legolase a mé srdce zaplesalo. Seděl trochu stranou od ostatních, oblečen v zelené a hnědé. Moc dobře jsem věděla, kam se nyní posadím, ale to muselo ještě chvíli počkat, chtěla jsem ještě slyšet představování ostatních členů.

Pohled mi zabloudil ke statnému muži, na kterém bylo znát, že putoval mnoho mil, protože přestože měl na sobě bohatě zdobené oblečení včetně kožešinou podšitého pláště, vše bylo potřísněno špínou a prachem.

„Zde," promluvil Elrond, „je Boromir, muž z Jihu. Přijel za úsvitu a žádá o radu. Pozval jsem ho, aby se zúčastnil, protože tady dostane odpověď na své otázky."

Poté jsem vystoupila ze stínu a všechny oči se ke mně otočily, přestože některé mě velmi dobře znaly, našly se i takové, které na mě hleděly jako na přelud.

„A naším posledním členem rady je Narwen, noldorská paní," představil mě Elrond.

S jemným úsměvem na tváři jsem se mírně poklonila a odebrala se k malým hobitům.

„Je mi velkou ctí vás poznat. Mé jméno jistě již znáte, přestože pochybuji, že jste je někdy předtím slyšeli," promluvila jsem k nim vlídně.

Oba ke mně vzhlíželi s úžasem a to mi vykouzlilo ještě větší úsměv na rtech.

„Drahá paní, jsem velmi rád, že vás poznávám. Mé jméno je Bilbo Pytlík a toto je můj adoptovaný dědic Frodo Pytlík," zamumlal starší hobit.

„Bude mi ctí, pokud si po Radě ještě pohovoříme, nyní ale nechci rušit Elronda," omluvila jsem se a odešla se posadit k Legolasovi.

Tiše mě pozdravil elfským jazykem a usmál se. Opětovala jsem jeho pozdrav a začala věnovat svou pozornost Elrondovi.

Tiše jsem naslouchala Glóinovi, který vyprávěl o poslech z Mordoru, kteří už dlouho znepokojují trpaslíky z Osamělé hory. Pak náhle promluvil Elrond a započal velké vyprávění o Prstenu. Než skončil stručné vyprávění, dopoledne pokročilo a slunce bylo výš a výš.

„A nyní končí ta část příběhu, kterou jsem měl vyprávět já. Neboť za Isildurových dnů Vládnoucí prsten zmizel do neznáma a Tři prsteny byly osvobozeny od jeho nadvlády. V těchto posledních dnech jsou však opět v nebezpečí, protože k našemu zármutku se Jeden našel. O jeho nalezení budou mluvit jiní, protože na tom jsem měl malý podíl," ukončil svůj proslov Elrond.

„Dovolte, Mistře Elronde," promluvil Boromir, který se postavil vysoký a hrdý, „abych nejprve řekl něco více o Gondoru, neboť ze země Gondor skutečně přicházím. A bylo by dobře, kdyby všichni věděli, co se tam děje. Soudím, že nemnozí vědí o našich činech, a proto nemají tušení, v jakém nebezpečí by se ocitli, kdybychom nakonec padli."

Všichni naslouchali Boromirovi, který vyprávěl o Nepříteli, který se dal do pohybu.

„ ... dlouho jsem putoval zapomenutými cestami, hledaje Elrondův dům, o němž mnozí slyšeli, ale málokdo věděl, kde leží."

„A zde, v Elrondově domě, se ti objasní více," prohlásil Aragorn a vstal.

Hodil svůj meč na stůl před Elrondem a čepel byla ve dvou kusech.

„Zde je Meč, jež byl zlomen!" vyřkl a já náhle spatřila jeho velikost mezi lidmi.

Jeho původ se nedal nijak vyloučit, přestože měl na sobě otrhaný šat hraničářů.

„A kdo jsi ty a co máš do činění s Minas Tirith?" zeptal se Boromir a s podivem hleděl na Aragorna.

„Je Aragorn, syn Arathorna a skrze dlouhou linii otců pochází z Isildura, Elendilova syna z Minas Ithil. Je náčelníkem Dúnadanů ze Severu," promluvila jsem, jakmile jsem vstala.

„Potom Prsten patří vám a vůbec ne mně!" zvolal mladý Frodo a v ohromení vyskočil ze svého křesílka.

„Nepatří ani jednomu z nás," zavrtěl hlavou Aragorn, „ale bylo určeno, abys jej na čas podržel."

„Vytáhni Prsten, Frodo!" pronesl Gandalf slavnostně.

„Přišel čas. Pozvedni jej a pak Boromir pochopí ostatek své hádanky."

Nastalo ticho, všichni obrátili svůj zrak na Froda, který se nepatrně roztřásl.

„Hle, Isildurova zhouba!" zvolal Elrond.

Tiché mumlání všech, přehlušil Boromir, který sledoval hobita. Opět s Aragornem prohodili pár slov, která jsem nepostřehla, ale zdálo se, že někdo ano.

Starý Bilbo vstal a strhl na sebe všechnu pozornost.

„Ne každé zlato třpytívá se,

ne každý, kdo bloudí, je ztracený.

Stáří, když silné je, neohýbá se,

mráz nespálí hluboké kořeny.

Z popela oheň znovu vzplane,

ze stínů světlo vzejde náhle,

až zkují ostří polámané,

nekorunovaný zas bude králem."

Aragorn se na Bilba usmál a pak se otočil zpět k Boromirovi.

„Já ti tvé pochybnosti odpouštím. Málo se podobám postavám Elendila a Isildura, jak jsou vytesány v slávě v Denethorových síních. Jsem pouze Isildurův dědic, ne Isildur sám. Měl jsem těžký život a dlouhý - míle, které se rozkládají mezi tímto místem a Gondorem, jsou jen malým zlomkem mých putování. Můj domov ale, pokud nějaký mám, je na Severu. Naše dny potemněly a ubylo nás, Meč však stále přecházel k novému držiteli. A jedno ti řeknu, Boromire, než skončím. My, toulaví Hraničáři z divočiny, jsme osamělí lovci. Vždy však lovíme služebníky Nepřítele, protože ti se nalézají na mnoha místech, nejen v Mordoru. Teď se však svět opět mění. Přichází nová hodina. Isildurova zhouba se objevila. Přede dveřmi je bitva. Meč bude znovu zkut. Půjdu do Minas Tirith."

„Isildurova zhouba se našla, říkáš," pravil Boromir. „Viděl jsem lesklý prstýnek v ruce půlčíka, Isildur však prý zahynul před počátkem tohoto věku. Jak vědí Moudří, že tento prstýnek je jeho? A co se s ním za ta léta dělo, že jej sem nese tak podivný posel?"

„To bude vysvětleno," odpověděl Elrond.

„Ale ne hned, prosím vás, pane!" vyhrkl Bilbo. „Slunce už je na poledni a cítím, že potřebuji něco na posilněnou."

„Nevolal jsem tě," usmál se Elrond. „Ale teď tě volám. Pojď! Pověz nám svůj příběh!"

A Bilbo začal. Pro některé bylo jeho vyprávění naprostou novinkou a naslouchali s úžasem, zatímco starý hobit vykládal své dobrodružství s Glumem.