Light and Dark [CZ]

-1-

V autě jsem si zapojila sluchátka do mobilu a užívala si poslední chvíle klidu. Vezla mě naše rodinná "limuzína", protože můj bohatý papínek zkrátka a dobře nedovolí aby se jeho princeznička vydala do školy po svých, protože co kdyby se, nedej Bože ztratila, ne?

Chodím na střední jménem Willsonova, do třeťáku. Je to celkem vážená škola, všude samí bohatí namachrovaní pablbové, co se protlačili do dalšího ročníku jen pomocí úplatků. Taková já nejsem, narozdíl od nich jsou mí rodiče konzervativní upjatí starouši. Sice jim je teprv něco kolem čtyřicítky, ale chovají se jakoby jim bylo nejmíň sedmdesát. Kdybych přinesla špatnou známku, mám to hned doma blbý, zkrátka si žiju jako v pohádce, jak vám asi z tohoto krátkého úvodu došlo.

Když mě Billy, náš šofér, vyhodil před školou, otráveně jsem vylezla a stejně tak můj bratr, o kterém jsem se zapomněla zmínit, o dva roky starší než já. Jeremy, je mu devatenáct a je to... Když to řeknu slušně, střídá holky jako ponožky, a krásu pobral po matince, tedy dokonalý příklad bohatého namachrovance, ale mám ho moc ráda, je to pro mě nejdůležitější člověk v životě, to on mě drží nad vodou. Jenže to má o hodně lepší než já, rodiče ho nechávají dělat co se mu zachce, přesný opak mě.

Má hnědé vlasy, já mám platinově blond. Je vysoký, já zakrslá. Má hnědé oči, já pomněnkově modré. Jediné, čím jsme si možná pro okolí podobní jsou ty otravné pihy na nose, toť vše, takže nic závratného.

,,Pojď, Lie, za chvíli zvoní..." vytáhl mě bráška z auta a pak mě trochu popostrčil směrem ke škole. Já na něj vrhla otrávený pohled.

,,Jeme, já už ti nejméně milionkrát říkala, ať mi neříkáš Lie, zní to divně!" zvedla jsem hlavu, abych se mu mohla podívat do očí, protože má hlavu o dvacet palců výš než já. Jmenuju se Charlie, ano, celkem nuda, ale co já s tím. On už neodpovídal a povzdechl si, pak mi vrazil mou drahou kabelku do ruky a jaksi mě prostě dovedl až ke škole, načež se vydal do své třídy a to samé já. Vstříc dalšímu nudnému dni, tedy prvnímu ve školním roce.

Když jsem přišla do třídy, polovina míst už byla obsazená, zbylo už jen pár volných prvních lavic a sem tam někde uprostřed. Málem jsem se z toho zcvokla, ještě čuchat ten smrad od zpocenejch učitelů vepředu, to bych nedala. Tak jsem si sedla do čtvrté lavice u okna, abych měla na co koukat, a kabelku položila vedle na volné místo, jako znamení že vedle mě nikdo sedět nebude, jako každý rok. Po zazvonění se ve třídě objevila naše třídní, taková stará paní, ale celkem milá, a s sebou přivedla nějakého kluka. Vypadal jako typický děvkař, byl vysoký, černovlasý a měl bouřkově modré oči, čehož jsem si všimla když na mě vrhl pohled a ušklíbl se. Arogantní debil.

,,Dobrý den, vítám vás na začátku dalšího školního roku. Přibude vám nový spolužák, Kyle Pearson, tak doufám, že ho tu všichni dostatečně přivítáte. Kyle, posaď se tamhle vedle slečny Stevensové. Koukám, že je stejně duchem nepřítomna, tak jí to zajistě nebude vadit." když řekla, že se má posadit vedle MĚ, otráveně jsem si povzdechla a sundala tašku ze židle, čímž mu uvolnila místo. On jen se stejným arogantním výrazem jako předtím došel ke mě a posadil se, pak si mě projel pohledem a zasvítily mu oči.

,,Oči pryč, ty prase." zavrtěla jsem hlavou nad tím, jak je průhledný a pak upřela zrak na učitelku. Protože pro mě byla i ta pitomá algebra důležitější než nějaký Kyle Pearson. Ten se uchechtl.

,,Takže slečna nedostupná." zavrtěl hlavou, tentokrát pro změnu on, a ještě si mě prohlédl a pak konečně dal pokoj a taky začal dávat pozor. Přesně kvůli tomuhle já nesnáším kluky na téhle škole, tedy krom Jeremyho. Jediný co je zajímá je využít holku a pak jí nakonec stejně odkopnou.

Nějakým nepochopitelným způsobem jsem přežila celý den ve škole a pak jsem vylezla ven a tam už na mě čekala Emily, má nejlepší a jediná kamarádka. Vyrazily jsme spolu do naší oblíbené kavárny, kam jsme chodily pravidelně už od té doby, co jsme se poznaly, tedy v deváté třídě. Celou cestu něco hučela o nějakém krasavcovi, kterého viděla vycházet z naší školy když na mě čekala. Em totiž chodí na jinou školu, na soukromé školy její rodina nemá peníze, tak chodí na státní, na Nissonku na druhém konci města.

,,Hele, Charlie, nevím jak se jmenuje, ale měl černý vlasy a neodolatelnej úsměv. Neříká ti to něco? Myslím, že nějak Christian, Kevin, nebo tak něco..." vypadala tak nadšeně, nechtěla jsem jí zkazit ty sny tím, že jí upozorním na to, jací kluci jsou na naší škole. Lítostně jsem se na ní podívala, a ona se na mě zamračila.

,,Lie, to, že tobě to prostě jednou s klukem nevyšlo, přece neznamená, že jsou všichni stejní..." nemohla jsem uvěřit, že to ještě vytahuje, ví jak mi to kazí náladu, natož jak mě bolí na to vzpomínat. Proto jsem se zvedla a došla až k pultu, objednala dvě oříšková cappucina a cestou zpátky jsem se snažila vypadat naprosto v pohodě. Položila jsem Em na stůl kelímek a ona vykulila oči.

,,Vidíš," sladce se na mě usmála a ukázala na telefonní číslo na něm, ,,to je hezké... A vsadím se, že ten kluk už je na vejšce." začala propalovat očima blonďáčka u kasy. Já jen zavrtěla hlavou a vrátila jí kelímek zpátky.

,,Dík, nemám zájem."

Vtom se mi rozdrnčel mobil, volal mi Jeremy.

,,Charlie, je mi jasný, že jsi na kafi, hned pro tebe jedu, je to naléhavý."

Pak mi to típl a já mu ani nestačila odpovědět. Emily na mě nechápavě zírala a já jen pokrčila rameny a zvedla se ze židle. ,,Volal mi brácha, že je to akutní, a že pro mě jede. Tak ahoj." zmateně jsem jí objala a vydala se k východu, cestou jsem ještě vyhodila kelímek od kafe. Chvíli jsem tupě postávala před dveřmi a potom už přijel Jeremy ve svém černém Porsche.

,,Nastup si, Lie." takového jsem ho ještě neviděla, vypadal vyděšený. Když jsem na něj jen zírala, zamračil se na mě a vystoupil z auta, načež mě prostě vzal do náruče a doslova hodil na místo spolujezdce. Asi si říkáte, jaký je to silák, ale já při své výšce zrovna těžká nejsem.

,,Jeremy, co se děje?"

,,Rodiče měli autonehodu."

Tím mě absolutně dostal. Sice se ke mě moc láskyplně nechovali, ale jsou to mí rodiče! Celou cestu až k nemocnici jsme už nepromluvili, Jeremy se těžko soustředil na řízení a já jen vyděšeně vyhlížela z okýnka.

...

Už dvě hodiny jsme tvrdli na chodbě v nemocnici. Já už málem usínala, s hlavou na Jemově klíně, ale on jen zíral do zdi. Občas jsme si řekli něco jako "Nechceš něco z automatu?" a "Jdu na záchod", ale víc nic. Když se ale konečně otevřely dveře a vyšel doktor, soudě podle pláště, oba jsme se vymrštili z toho nepohodlného plastového sedátka a šli k němu.

,,Stevensovi?" zeptal se s lítostivým výrazem v očích. Jeremy a já jsme jen souhlasně přikývli a on si povzdechl. ,,Je mi líto, vaše rodiče se nám nepodařilo zachránit. Matka měla poškozenou lebku a otec zemřel na místě. Upřímnou soustrast."

No a v tu chvíli se nám oběma rozpadl svět. Nevěřícně jsme se svalili zpět na nemocniční sedačky v čekárně a... No a já začala brečet. Jeremy ze sebe nevydal ani hlásku, jen si mě přitáhl k sobě a hladil mě po vlasech. Nenapadlo mě, že pro něj to musí být mnohonásobně těžší. Je dospělý, zodpovědný... A taky, tedy hlavně, můj starší bratr.

Tím se můj život od základu změnil.

...

Tak, to by byla první, tedy úvodní kapitola. :) Knížka bude vycházet postupně, zhruba dvě kapitoly za týden. Někdy víc, někdy míň. Děkuji za hvězdičky, komentáře, i přečtení. :*
Vaše Charlie :D