Až příjde zima, budeme si spolu zase hrát.

|1|

19. srpna 1939

"Já se těším do školy!"

Vesele si vyskakoval chlapec předškolního věku. Kulatá hlava, tmavě kaštanové vlasy a oči dubového odstínu vyvolávaly při pohledu na chlapcovo drobné tělo, zdobenou porcelánově pobledlou pokožkou pocit, který i v tom nejsobečtějším tvorovi vyvolal něhu.

Zvídavý chlapec, toužící procestovat celý svět, dívajíc se velkýma očima na svou vysněnou budoucnost.

To bylo to, co donutilo naši hlavní postavu tiše si uchechtnout.

Není nic nevinnějšího než dětské představy a sny.

První školní den. Všichni jsme se těšili. Byli jsme plní očekávání, nadějí a snů. Vše nám přišlo tak velké a zajímavé.

Snadno jsme se nechali zlákat pokušením za účelem získání nových informací. Lehce jsme uvěřili hloupostem. A těžko porozuměli realitě.

Porozumět realitě...

To se stává s věkem snadnějším úkolem než v dětství.

Alespoň se to tak jeví...

'Chci být dítětem', pomyslela si hlavní postava. 'Chci se těšit do první třídy. Chci se na svět dívat tím neznalým pohledem. Chci se o Vánocích těšit na Ježíška a věřit pohádkám.'

Myslet si, že realita je něco jiného než je.

,, Určitě budeš ze všech nejchytřejší."

Pronesl povzbudivě mladík s ostře řezanou čelistí, nakrátko střiženými, černými vlasy a jantarovýma očima.

Jeho postava vypadala vedle postavy chlapce velmi dominantně. Jako pohled na staršího a mladšího bratra, který za každou cenu ochrání mladšího.

Jeden by snadno řekl typická idylka.

Kéžby...

Starší chlapec vedl mladšího kupředu s klidným úsměvem.

Jeho myšlenky však neodpovídaly emoci, kterou pociťoval.

Ve skutečnosti cítil úzkost a strach.

Schylovalo se k válce. Každým dnem, každou vteřinou, kdykoliv to mohlo začít.

Byl mladý, směšně mladý. Devatenáctiletý kluk, kterému ještě teklo mléko po bradě.

Těžko se mohl postarat o sebe, natož o svého malého kamaráda. 

Jediné, co pro něj mohl udělat, bylo zachovat jeho mysl klidnou a nevinnou, tím že ho v jeho představách podporoval.

Jaká to ironie, sám se nedokázal uklidnit. Svému okolí však nedával nic znát a tvářil se reprezentativně.

Byl jako pevný led, který bez jediného varování praskne. Pohltí vás ve formě ledové vody, ze které není úniku a nepropustí vás ven. A pokud-li se dostanete pod něj, na svět už se podíváte, jen zkrze jeho ledovou strukturu. Bez dechu, bez možnosti úniku. Jediné, co vám bude dovoleno, je sledovat, jak vás život tím nejhorším způsobem opouští.

Představuji vám naší hlavní postavu. Avilio Bruno.

Chlapcův tok negativních myšlenek byl přerušen. Došli na místo určení.

Menší domek působící bezpečně a láskyplně, ze kterého vystoupila postava.

,,Marco!"Zavolala postava. 

Naléhavě přiběhla k chlapcům a mladšího z nich uvěznila v ochranářském objetí.

,,Už mi nesmíš utíkat!  Víš jak jsem se vylekala?! Padej domů!"

Marco ani na vteřinu nezaváhal a pokáraně pospíchal domů.

Jeho matka se s vděkem otočila na Avilia.

,,Děkuji ti, jsem ti tak moc vděčná. Teď, jak jsou ty těžké časy, se zdá všechno horší. Ale nejhorší na tom je, že ze zdání se snadno stává realita."

Avilio matku obdařil přesvědčivým úsměvem.

"V pořádku, rádo se stalo. A nebuďte tak pesimistická, vždyť realita se zrovna tak lehce promění v ono zdání."

,,Asi máš pravdu, ale, Avilio, válka je zlo. Nepřináší nic jiného než utrpení. K tomu se k nám nebezpečně rychle blíží. Měj se na pozoru!"

,,Budu, vy také, paní Neumannová."

Rozloučil se a pevným krokem vyrazil domů.

Slova té ženy ho nijak zvlášť neznepokojila, jen utvrdila v tom, že bát se je třeba.

A on se bál.

***
Omlouvám se za gramatické chyby a interpunkci. Budu ráda, když se semnou podělíte o svůj názor o příběhu v komentářích.