Až příjde zima, budeme si spolu zase hrát.

|6|

26. září 1939

Dnes ghetty procházejí muži v bílých pláštích. Malé děti se na ně dívají zvědavýma očima. Dospělí se též dívají velmi zvědavě. Nikdo nemá tušení, co se děje.

"Lékařská prohlídka, určitě", šeptá postarší dáma dítěti, které pevně svírá.

"Já se doktorů bojím", zakňučí dítě.

"Já ode dneška taky", přitaká muž stojící za nimi, co poslouchal jejich rozhovor.

Muži ,s hákovým křížem na rameni, pobíhali po plošině a za křiku německých rozkazů, všechny postavili do řad.

Muže na jednu stranu, ženy na druhou. 

Stáli naproti sobě.

Muži v bílých pláštích přicházejí k řadám a pečlivě prohlížejí všechny uvnitř ní.

Náš Avilio stojí téměř na konci.

Bílé pláště za doprovodu uniforem vybírají některé lidi z řady.

Staré odvádějí stranou, mladé nechávají stát, děti posílají ke stromu.

'Co se to děje? Měl bych zůstat, nebo se pokusit dostat ke starcům?  No to by mi asi neprošlo.  Asi bych -'

"Entschuldigung."

Mladý muž s košilí a kšandami se náhle vynořil zpoza budov. V rukou měl kufr a papíry.

Přivolal na sebe pozornost všech přítomných,díky svému pořvávání. Přerušil tak tok Aviliových myšlenek.

Byl ale v dálce, takže detaily jeho postavy nebyly vidět. 

Možná jen, měl tmavé hnědé vlasy, snad kaštanové.

Nyní se bílé pláště spolu s uniformami a oným mužem vydali k dětem. 

Každé z nich obešli, prohlédli a poté udělali to samé se starci, až se nakonec dostali k řadě s mladými lidmi.

Netrvalo dlouho a byli na konci u Avilia.

Onen muž se postavil před něj, v rukou držel papíry a tužku. Za ním stáli dva Němci a dva bílé pláště.

"Jméno?" 

Skutečně, má kaštanové vlasy světlejší barvy. Krátce střižené a pohlednou tvář. Lehce tmavší odstín kůže. 

Opálení? Ostřejší obličej s roztomilým výrazem. Tmavě modré oči. A nakonec drobnou postavu. Byl menší než Avilio.

"Avilio ******."

"Hmm~ Avilio",pousmál se muž, zatím co si zapisoval do papírů.

Vyzařoval klidnou auru.

Když s vámi mluví, cítíte se klidně ani nechcete.

Avilio podivením svěsil hlavu lehce stranou. Nerozuměl.

Pečlivě si prohlížel jeho tvář.

"Datum narození?"Zvedl mladík zrak.

Jejich pohledy se na vteřinu setkali, ale vskutku jen na vteřinu. Avilio rychle pohledem uhnul do země.

Překvapily ho jeho modré oči.

"****", zamumlal.

"Ach, dnes je náročný den. Tolik lidí a toho psaní", postěžoval si. 

"Mohl bych se zeptat?",promluvil Avilio. 

"Um~ ale jistě",brouknul a usmál se.

"Jak se jmenujete?"

Zvědavost mu jednoduše nedala.

"Ha ha", zasmál se.

"Dnes jsem se ptal tak milionů lidí na jméno a jeden jediný z nich se zeptá mě." "Karl Lagerfeld." Podal Aviliovi ruku.

"Těší mě~" Usmál se.

Avilio zaváhal, ale jen na chvilku.

Byl zaskočen.

Podal mu ruku a oba si věnovali pevný stisk. "I mě."

Konečně mu naše hlavní postava opětovala jeho vřelý a milý úsměv.

Ten člověk vážně dokázal uklidnit.

Co Avilia ale rozhodilo, byly pohledy mužů, stojící za Karlem. Probodávaly ho skrz na skrz.

"To by stačilo Lagerfelde",promluvil hrubě jeden z můžu v uniformě. 

Na rameno mu položil svou ruku a stisknul ho. Snad, aby zdůraznil to, co řekl.

"Máme ještě mnoho práce",doplnil nezaujatě jeden ze dvou v bílých pláštích.

"No jo, no jo",chlácholil je Karl.

"Přeji hezký den~."

Rozloučil se, samozřejmě s úsměvem.

"I vám",řekl tiše Avilio.

"Neměl by jsi se s nimi kamarádíčkovat, pak je to nelidské",promluvil tak,aby to slyšeli jen oni, druhý z bílých plášťů, zatímco odcházeli.

"Promiňte pánové, ale mé vychování mi nedovoluje chovat se jako vy, snad vás to moc nepohoršuje. ~",odpověděl Karl hlasitě, takže to slyšel konec řady, kterou před chvílí zapisoval.

'Hmm, takový člověk se jen tak nevidí. 

Takže sčítání lidu, jo?', pomyslel si Avilio.

Němci všechny řady rozpustili a lidé se zase chovali a pohybovali jako před tím. Jakoby žádné zapisování neproběhlo.

Malý muž s kaštanovými vlasy očividně zapůsobil na každého.

Avilio se zadíval na nebe.

Na tváři se mu vykouzlil rozněžnělý úsměv.

'Jak se má asi Luke?',
zamyslel se.