Až příjde zima, budeme si spolu zase hrát.

|12|

29.říjen 1940

Všichni lidé utichli. Vagónem procházel hlasitý, zvonivý smích, který byl doplňován otřesy vlaku a ostrým vzduchem, který jakoby se snažil tu ďáblovu věc zastavit, jak prudce proti ní běžel.

Kdyby ho alespoň zpomalil...

Upřené pohledy všech se ocitly na mladíkovi s uhelně,havraními vlasy. Dýchal převýravě a jeho tvář byla jako v křeči, doslova vypadal, jakoby se octl v agónii smíchu. 

Nikdo nechápal. Vagónem se prohnal nádech nervozity a hysterie.

Nejhůře na tom byl mladík s jantarovýma očima, který stál přímo naproti jemu. Dělilo je od sebe jen pár centimetrů. A chlapec jantarovými očima působil skoro jako činitel onoho pozdvižení, co nyní přijímal svůj díl viny. 

Nedůvěřivým pohledem hleděl na havraního mladíka co né a né přestat se smát. 

Působilo to šíleně. Jeho smích byl zvučný a upřímný, od srdce, jeho tvář milá, v takové situaci...

Aviliův pov.

Copak jsem mu řekl nějaký, pitomý vtip?!

"Hmm, máš pravdu",řekl, ještě stále s náznakem smíchu a setřel si slzu.

Nahnul se k mému uchu a hrubě vydechl. "Ale tvé také ne." "J-já",za- koktal jsem se.

Uklidni se, klid!

Zavřel jsem oči a chvíli mlčky setrval na místě. Dýchal zhuboka a klidně.

Dobře, nenech se takto ovlivňovat.

"Matka i otec vyznávali židovskou víru, ale mě nechali přejmenovat, a přáli si, abych jako oni nebyl. 

Udělali to hned, co jsem se narodil, nikdy jsem neměl jméno otce, již na porodnici jsem byl pod jménem Bruno. Bohužel ale pár týdnů po mém narození se stali rodiče nezvěstní. Matka zmizela z nemocnice, otec se nevrátil z práce domů",řekl jsem stručně a bez emocí. Snažil jsem se to podat seriózně.

"Mé jméno změnili, rodokmen ale přepsat nemohli. Pak v sirotčinci, i přes změnu jména, opět mě připletli k této víře, i když jsem ji nikdy plně pozornost nevěnoval. V podstatě jsem tam, kde mí rodiče začali."

Nostalgicky jsem shrnul fakta.

Čekali to? Co se s nimi stalo?...

To je jedno, všechno o co se snažili bylo pro nic.

Podíval jsem se na něj a on zamyšleně pozoroval můj starý kabát. Když si všimnul, že ho pozoruji, tak se napřímil a usmál.

"To je mi líto," soucitně se usmál.

Nesnaž se být milý.

"No teď bych měl, asi něco říct o sobě." Podrbal se na zátylku.

"Víš, tohle bude asi trochu delší povídání -můžu ti tykat ?" Doplnil rychle.

"Uhm." Souhlasím.

"Než se tohle všechno stalo, byl jsem spisovatel. Hodně jsem jím chtěl být. Když jsem četl úžasné romány, které oceňoval celý svět, přál jsem si také něco takového napsat. Chtěl jsem, aby moje kniha obletěla celý svět, a každému komu by se dostala do ruky vyrazila dech. 

Aby si každý, kdo ji přečetl řek, 'páni, tohle napsal ten Herald Netzer.' Přitom jsem ani netušil, o čem psát."

Vyprávěl s upřímným úsměvem na tváři.