Až příjde zima, budeme si spolu zase hrát.

|10|

28 říjen 1940

Avilio

Asi kolem šesté hodiny, netuším nemám pojem o čase, vyhnali nás z ghett a vedli vstupní branou pryč.

Snad nemusím zmiňovat, že bez několika kulek v tělech nevinných lidí se to neobešlo.

Bylo to tolik uspěchané a násilné...

Ale byl jsem rád, protože jsem se těšil.

Žil jsem tu jako slepice v ohradě a konečně jsem mohl odejít pryč, ven.

Vzlétnout jako čistá holubice k nebesům.

Zapomenut na tenhle omyl...

Byl jsem tolik zvědavý jaké to venku je. Byl to jen rok, ale přestal jsem si být jistý tím, jestli je tráva za těmi tlustými kamennými zdmi s dráty pořád zelená.

Jestli za tu dobu co jsem tam za zdmi strávil nevzniknul úplně jiný svět.

Třeba se všechno změnilo, třeba už to není jako dřív, třeba už nejsem Žid.

Prááásk.

Tělo nějakého kluka se na mně svalilo, a já ho vyděšeně odstrčil. Zavrtal jsem se do středu davu kde jsem se cítil trochu bezpečněji a snažil se držet tempo s rychlou chůzí.

Procházeli jsme ulicemi, lidé co byli okolo po nás házeli různé věci. Křičeli, 'Židi, Běžte pryč Židi, Chcípněte.'

Těžko říct co bolelo víc. Ty ulice jsem znal, žil jsem tu a teď jsem je opouštěl nevím, kdy je znovu uvidím, netuším kam jdeme. Lidi které jsem viděl poprvé v životě a oni mně na mně křičeli, chtěli abych zemřel. Jako bych jim vzal to jediné na čem jim záleželo. A Luke, chtěl bych vědět jak se má, jestli se ještě někdy potkámepotkáme, teď už by mu mělo být sedmnáct...

Tak uspěchané.

Vojáci na nás neustále pořvávají, do některých kopou.

Kdo zakopl měl smůlu. Pokud se nesihnul zvednout ostatní ho ušlapali nebo vojáci zastřelili.

Skoro jako pochod smrti.

Nestíháš umíráš.

'Musíš držet tempo, klid. Uklidni se!'

Okřiknul jsem se v duchu, když jsem viděl upadnout mladou ženu, které chtěl pomoci vstát mladý muž.

Jeden z těch hrdých německých 'občánků' jí podkosil nohy.

A vojáci... je oba zastřelili.

'Seber se!'

Ke konci té cesty mi došlo, že přicházíme k vlakovému nádraží. Když jsem tam došel, beze sil, uviděl ty vlaky s obrovským množstvím dobytčích vagónů, zima mě štíplala do tváří, ze světla se stávala tma. přemáhalo mě vyčerpání a já tam stál ve starém kabátě s tvrdým chlebem v kapse, lidé okolo mně se tlačili, vojáci křičeli, s prvním výstřelem, který ani nevím komu patřil, ve mně něco přeplo.

Přepadla mě panika.

Čistá panika.

Ženy, muži, děti, starci, mladí, postížení bylo to jedno.

Jeden jako druhý.

'Soustřeď se, soustřeď se na sebe.'

Vojáci nás nastrkali k vagónům, druzí vojáci okolo nás se zbraněmi zaujali jakési pozice.