Až příjde zima, budeme si spolu zase hrát.

|4|

28. dubna 1927

"Strýčku, proč nemám maminku ani tatínka?", otáže se nešťastně malý chlapec s jantarovými oči.

Chudě oděný muž, ve středních letech s vyhublou postavou, jemně vyškubanými vlasy a bolestným pohledem si ztrápeně promnul zátylek.

"Oni, museli odejít." "Proč, a kam?",

zeptal se chlapec splašeně.

"Chci jít za nimi",zakňučel.

"To nemůžeš, pán Bůh si je povolal",

odpoví chlapci smutně a pohladí ho po hlavě.

Dubnový, večerní větřík jim oběma pročesává vlasy. Bylo krásně. 

Ptáčci si zpívali, děti si hrály. 

Zahrádka za budovou ,vyhlížející jako starší škola, vypadala při nasvícení západem slunce kouzelně.

Po zahradě byly různě poházené hráčky, okolo kterých pobíhali smějící se děti.

Typický idylický večer.

Také tam byly dvě lavičky. Jedna byla viditelně starší a sešlá, druhá byla nová.

Na té nové lavičce, pod rozkvetlou jabloní, seděl chlapec s jantarovými oči a muž ve středních letech.

"Vrátí se?", zašeptal zlomeně chlapec.

Muž si řádně prohlédl schrbenou postavičku, kývající nohama, a se smutným výrazem.

Neuvažoval nad tím, co mu říct. Jen si ho prohlížel. Přišlo mu nemožné podat to jakkoliv, aby ho nezranil.

A proto... "Ne."

Jakoby hodiny odbyly půlnoc.

Chlapci se zastavil celý svět, jen větřík pofukoval.

Poraženě svěsil hlavu. Jeho ideály byly zničeny. Nebyl jako ostatní děti. Bezstarostný. 

Cítil se prázdně, jakoby někdo důležitý v jeho životě chyběl. A tu prázdnotu by nedokázaly vyplnit ani všechny hráčky světa.

Zajímavé.

Dětská duše vždy lehká jako pírko. Bezstarostná. 

Jen jeho lehce zatížená úzkostí. Úzkostí z něčeho, co ani neměl šanci poznat. A přitom se nijak zvlášť, špatně nemá. 

Na druhou stranu sice ani dobře, ale to mu ani tak nevadí.

Má dokonce jednoho kamaráda, který je pro něj obzvlášť důležitý. 

Jmenuje se Luke. Je úplně jiný než on. Nebo, vlastně je stejný, jenom jinak žije. Nebydlí ve strašidelné, obrovské budově, bydlí v roztomilém domečku.

Nemá spoustu maličkých bratříčků a sestřiček, je sám.

Nemá staré oblečení, má krásné a nové oblečení.

Nemá každý den k jídlu kaši, má každý den něco jiného.

Vždy si všímal rozdílů. Zase tolik bystrý chlapec, ale nebyl.

Skoro neznal význam slova mít a nemít. Ale můžeme mu to vyčítat?

V jeho dětském světě má každý stejně. Nikdo víc, nikdo míň.

A kvůli Lukemu se cítil prázdně. Měl ho rád, ale byl jiný. Měl jiný život, všechno bylo jiné.

Lukeho život vypadal o tolik lépe než jeho.

Ale hlavně měl to, co nikdy nepoznal.

Měl rodiče.

A i když neznal význam těch slov, rozuměl jim.

To bylo to, co mu vadilo.

Nezáviděl mu, ani mu neměl za zlé, že se má lépe než on. 

Jen to nechápal. Chtěl vědět proč. Proč on ne, a Luke ano. Proč byl jedním z těch, co neměli rodiče. Co udělal tak špatného. Čím si to zasloužil? Nikdy nikomu neubližoval. Na všechny byl hodný.

Co ho asi čeká?

Co se píše v jeho osudu?

Bude žít dlouhý a šťastný život?

Nebo krátký a plný trápení?

Co bude zítra?

Co bude, až vyroste?

Někdy máme pocit, že si svůj osud píšeme sami. Někdy jakoby nám ho už někdo napsal.

Jak to má asi Avilio?