Až příjde zima, budeme si spolu zase hrát.

|11|

29. říjen 1940

"Prosím madam, uklidněte se. Vím, že je toto poněkud stresující záležitost, ale jedeme za prací, všechno bude dobré."

Vysoký muž ve středních letech, v obleku, s kufrem, zastřiženými vlasy a upravenou tváří uklidňoval panikářící ženu.

"Myslíte si, že jedeme za prací?!  Já vím, kam jedeme! Takto odvezli mé známé. Jestli tam přijedeme, už se odtamtud nevrátíme!"

Stále si trvala postarší dáma, která mohla mít kolem 50-ti let na svém.

Bylo vidět, že je z ní celý vagón poplašený. Nejen, že vykřikuje tak hlasitě, že kdyby vlak stál, slyšely by to i ostatní vagóny, ale doteď nervózní lidé začali mnohem náruživěji spekulovat o místu určení cesty.

"Prosimtě, Marie, a ty se tam snad chceš vrátit? Viděla jsi, jak nás odtamtud hnali. Přestaň trojčit," promluvil k ní stařeckým hlasem vyhublý muž. Mohl být tak o deset, dvacet let starší. Možná její manžel, bratr, přítel.
"Ne, Heralde, nepřestanu!  Já se chci vrátit zpátky domů!"odbyla starce.
"Madam", pokusil se muž v obleku.
"Ty na mě nemluv, a už vůbec mi neříkej, co mám nebo nemám dělat!"
********************************

Aviliuv pov.
"Promiňte mladíků, mohl by jste uh-"
Ze svého přikrčení jsem se jemně odtáhl, když na mě někdo promluvil, abych lépe rozuměl.
Ale když jsem se podíval směrem odkud na mě mluvili, viděl jsem malého obéznějšího chlapce, jak se drží za břicho s bolestivou grimasou na tváři.

"Günthere!",ozvalo se zpoza ostatních lidí a pak se objevila i ruka, která se skrze ně prodírala směrem k tomu klukovi.
"Proč, proč jste... Günthere!",volala přerušovaně mladá bruneta, co se snažila protáhnout se mezi lidmi.

Nakonec se dostala až k tomu klukovi a začala nadávat jiné mladé brunetě.
"Proč jste udeřila mého bratra?!  Co si to dovolujete!"

"Neudeřila jsem ho! Byla to nehoda, chtěla jsem,aby tam ten kluk...", ukázala na mě, "...aby mi uhnul, ale támhle ten... ",ukázala na mladého, tak dvacetiletého kluka s uhelně černými vlasy a ocelovými oči.
Zježili se mi chlupy na rukou, když se naše pohledy setkaly, respektivě on mě probodnul pohledem. Naštěstí to ale netrvalo dlouho, protože žena pokračovala. Ten jeho pohled byl docela nepříjemný. "
...Do mě strčil a já pak do toho vašeho kluka, může za to on!"

"Přestaňte svalovat vinu na ostatní a začněte se dívat, kam šlapete",promluvil hlubokým hlasem kluk s havraními vlasy směrem k ženám.

"To tys do mě strčil! Tak-"

"Pokud dovolíte, rád bych zůstal u vykání a vy by jste mohla být tak laskavá a přestat lhát. Nebyl jsem vám natolik blízko, abych se vás mohl dotknout, natož do vás strčit," přerušil ženu klidným hlasem.
"Co to tady-?! ",vyjekla žena, ale pak se celý vagón naklonil na bok a všichni lidé uvnitř něj taktéž.

Dopadl jsem tvrdě na zeď a někdo na mě. Zapřel jsem se mu rukami do hrudi a ten někdo se zase zapřel proti zdi, aby ze mě nevymáčkl duši. Má hlava byla mezi jeho rukami. Nebyli jsme tu, ale jen mi dva, byl tu celý zbytek vagónů, který se valil na nás. Podjeli mu ruce a teď se zapíral lokty, mě podjeli také a také jsem do něj tlačil teď už jen lokty. Vydrželo nám to krátkou chvíli, protože nejsme takový siláci, abychom dokázali odolávat takovému tlaku.
Brzy jsem byl uvězněný mezi zdí a tím člověkem, na kterého ještě tlačil zbytek lidí.

Naštěstí to netrvalo dlouho. Vagón se prudce vrátil do roviny a lidi padali jeden přes druhého. Já jsem se doslova rozvalil na člověka, který mě před chvílí svíral spolu se zdí.

"Tak to musela být jedině zatáčka",promluvil hlubokým hlasem a mě bylo hned jasné, kdo to je.

Rychle jsem se z něj začal sbírat, jenže se nebylo o co zapřít, takže abychom se oba dostali na nohy, museli jsme si pomoct.

Bylo mi to nepříjemné, cítil jsem se z něj nesvůj, nechtěl jsem se ho dotýkat.

"Jo, máte pravdu. Omlouvám se, že jsem na vás spadnul",řekl jsem pevně a doufal, že se nebude zlobit.
"Není za co, není to vaše vina",odpověděl mi nezaujatě.
Nevím, co si mám o tom myslet. Zlobí se?  Ne, spíš mu to jen přijde pitomé. Určitě. Ani se na mě nepodíval, když odpovídal.

"Promiňte, vy si myslíte, že jedeme za prací?",zeptal se a podíval se mi do očí. Trochu mi kleslo sebevědomí, když se naše oči opět setkaly a dokonce jsem s ním musel mluvit . Hlasem jsem mu odpověděl, ale stejně pevným jako jsem se mu omlouval.

"Za prací?"
Já nevím kam nás vezou, ani jsem nikoho neposlouchal, kam bychom mohli jet. Na chvíli jsem se nad tím zamyslel.

"Netuším, asi. Kam jinam by nás vezli?",odpověděl jsem upřímným hlasem, i když jsem měl lehké tušení.

Když si přeberu, jak se k nám chovají a chovali, že bez důvodů zabíjeli... nebylo by to, až takové překvápko, ale je to nesmysl!

Tolik lidí přece nemůžou chtít... vždyť jen tady je nás minimálně osmdesát.

"Na smrt, jako dobytek",řekl hluboce ledovým hlasem, až mě bodlo v rukou.

Pohledem jsem uhnul ke svým botám.

"Nesmysl",odpověděl jsem bez emocí s pohledem stále u svých bot.
"Nezníte jako někdo, kdo by si tím byl jistý",řekl dominantně.

Nezním? Přepadla mě nervozita. Přestaň!
Zvedl jsem pohled od svých bot a zadíval se mu do očí.

"Nemám v plánu zemřít",řekl jsem blízko jeho obličeje. Jsme stejně vysocí...
"Já také ne, tak se pokusme odtud dostat",natáhl proti mě ruku.

"Herald Netzer." To jméno není židovské.

Též jsem mu podal ruku, načež jsme si potřásli. "Avilio Bruno."

Na co jsem mu to kývnul?! Vždyť ani pořádně nevím,co se děje. Třeba doopravdy jedeme za tou prací. Bože! Tohle není dobré, vůbec ale vůbec ne! A navíc...
"Pane Netzer..",oslovil jsem ho jemně.
"Vaše jméno není židovské",zašeptal jsem zřetelně a dal velký důraz na to, abychom toto určitě slyšeli jen my.

Ten muž je Němec v židovském vlaku...