Avatar

4.

Balíček, který byl úhledně zabalený a krásně podepsaný mým jménem, jsem si od něj vzala a zavřela dveře.

Sedla jsem si na botník a rozvázala stužku. Proč jsem si nesedla do jídelny k ostatním? Protože nerada zdílím svoje soukromé věci s hodně lidmi. Jako ano s Adrienem chodím, ale prostě ostatní tam jsou taky.

Otevřela jsem víko krabice. Uvnitř byl dopis a něčí pramen vlasů. Ihned mi to došlo. Ten balíček je od toho člověka, který unesl Viky. Neváhala jsem a roztrhla obálku od dopisu, abych se k němu dostala.

Milá Marinette,
včera jsme se poprvé potkali, ale ty stejně nevíš, kdo vlastně jsem. Je to vtipné. Ale přesuneme se k věci. Moji "kamarádi" se spletly a místo tebe unesli tvou kamarádku.

Nyní na ni koukám, je u ní Peter, takový milý pán.

Když jsem ti dal posledně na výběr, myslel jsem to vážně. Vybrala jsi si, že společně s tebou zemřou i oni, teda ona. Ale protože jsem hodný člověk, dám ti šanci ji zachránit.

Stačí, když zaujmeš její místo a ona bude volná, pokud se té chvíle vůbec dožije.

Vím, že ten dopis teď ukážeš tomu tvému týmu, tak jestli to čtou, že je všechny zdravím.

Lišaj

Dobrá zpráva je, že Viky žije a ta špatná, že dlouho žít nebude. Samozřejmě jsem nepochibovala o tom, že zaujmu její místo a tím ji snad zachráním. To byla samozřejmost.

Za balíčku jsem vyndala pramínek vlasů-Vikiiných vlasů-a sevřela je v dlani.

Co teď? Mám o tom dopisu říct Tomovi a ostatním nebo hledat na vlastní pěst. Na jednu stranu mi řekli, že mi kdykoliv pomůžou a že proti němu půjdou se mnou, ale už jsem přišla o Viky, nechci ztratit další lidi.

Najednou se prudce otevřely dveře a v nich stál Denis. Sakra. Rychle jsem schovala dopis a pramen vlasů do krabičky, ve které to přišlo.

,,Kdy jsi mi to chtěla říct?!", rozkřikl se. ,,Říct co?", rozhodla jsem se chvíli hrát blbou.

ADRIEN
Marinette odešla otevřít dveře a my pokračovali v rozebírání naší situace.

,,Kdy jsi mi to chtěla říct?!", rozkřikl se někdo v předsíni. Podle hlasu jsem poznal o koho se jedná. O Denise.

,,Říct co?", zeptala se Marinette, ale určitě věděla, o co se jedná.

,,Že kvůli tobě unesli Viky! Když odcházela slíbila mi, že se o ní postaráš!", křičel dál. Zvednul jsem se ze židle a zamířil tím směrem.

Denis dal zrovna Marinette facku na tvář, která už takhle byla od střepů.
,,Hele klid, jo?", vložil jsem se do toho a stoupnul si před Marinette, která se ani nepohla z místa.

,,Jak by bylo tobě, kdyby unesli Marinette kvůli Viky. Taky by jsi tady neskákal radostí. Kdyby jste mi to alespoň řekli a já se to nemusel dozvědět od Mika, když mi volal, bylo by všechno jinak a já jsem vám mohl pomoct!", řekl teď už klidnějším hlasem.

Tohle mi vyrazilo dech. Měl pravdu. Taky bych nebyl nadšení, ale to ho stejně neopravňuje v tom, aby dal facku Marinette.

,,Omlouvám se Marinette. Taky na tom asi nejsi nejlíp. Jak psychicky, tak fyzicky.", omluvil se jí a ukázal na její tvář. ,,To vidíš jen to nejmenší.", usmála se. ,,Omluva se přijímá. Ale spíš bych se měla omlouvat já.", dodala. Oba si navzájem podali ruce.

,,Chci vám pomoct.", navrhl Denis.
,,Ne, Už takhle je do toho zapleteno dost lidí.", zamítla jeho návrh Marinette. ,,Čím víc lidí, tím líp, ne?", odporoval. ,,Nerad to říkám, ale Denis má pravdu.", souhlasil jsem s ním.
,,Ne nemá. Já jsem měla pravdu!", teď zněla dost egoisticky. ,,Marinette vážně bude nejlepší, když nám pomůže.". Poté, co jsem pronesl tuto větu, se Marinette naštvala ještě víc.
,,Nechci, aby nám pomáhal, nejen proto, že  je to přítel Viky a tím pádem by se toho neměl účastnit, ale hlavně proto, že ho nechci ztratit.", rozkřikla se. ,,Ztratit?", podivil se Denis. ,,Proč by jsi mě měla ztratit?". Místo odpovědi mu do ruky nacpala krabičku, obešla nás a naštvaně odešla pryč.

,,Co to je?", zeptal se mě. ,,Nevím, tak to otevři.", pobídl jsem ho.

Denis mě poslechl a krabičku otevřel. Byl v ní dopis a nějaké vlasy. Rychle jsem šáhl po dopise a přečetl si ho.

Naštvaně jsem bouchl pěstí do zdi. Ten hajzl nám unese kamarádku a klidně nám napíše, že nás pozdravuje? Až se mi dostane do rukou, tak za sebe neručím.

,,Co je?", zeptal se nechápavě Denis a dopis mi vytrhl z ruky.

Po jeho přečtení zareagoval v podstatě stejně. Ale myslím si, že on tak reagoval kvůli té části o Viky, zatímco já, kvůli.......všemu.

,,Ten hajzl!", zakřičel a zamířil za ostatními.

Chytil jsem ho za loket a přitáhl ho zpátky. ,,Já si teď taky myslím, že by jsi to měl nechat na nás.",,Adriene, nech mě. A já vám pomoct musím, jelikož vy jste neschopný a zatím jste na nic nepřišli.". Vyprostil se z mého sevření a pokračoval ke svému původnímu cíli.

MARINETTE
Poté, co jsem naštvaně oddupala z předsíně, zamířila jsem do jídelny.

,,Kde si nechala Adriena?", zeptal se mě Tom. ,,To se brzo dozvíš.", odsekla jsem a sedla si do křesla v rohu místnosti. Jenže mi nedošlo, že mám celé záda obvázaná, takže jsem ihned nadskočila a sykla bolestí.

,,Jsi v pohodě?", zeptal se mě starostlivě Mike. ,,Jo. Dobrý.", odpověděla jsem a  sedla si na lavici vedle něho.

Najednou se ve dveřích objevil Denis a hned za ním Adrien.

,,Denisi?", zeptali se všichni téměř sborově. ,,Co tady děláš?", doplnila svou otázku Alya. ,,To čeho vy nejste schopni!", řekl a kriticky se na nás podíval. Pohled mu zůstal na mě.

,,My se sna-", Lucy to nestihla doříct, protože ji Denis přerušil.

,,Nemělo by zrovna tobě Adriene vadit, že ti zřídili holku, tobě Tome sestru, tobě Viktore taky sestru a všem vám unesli kamarádku? To jsem tady jediný, kdo si to uvědomuje?"

Neměla jsem náladu tohle poslouchat, tak jsem ho pomocí kovových lián připoutala k podpěrnému sloupu uprostřed místnosti a aby tady bylo ticho, jednu z lián jsem mu dala přes pusu.

Ostatní na mě vyjeveně koukali.

,,Takže Denisi, aby bylo jasno, my se snažíme, jak nejvíc můžeme. A kluci nemůžou za to, že jsme jim utekly. A pokud si ten dopis četl, víš, že za to nemohl nikdo a kdyby nebyli blbí, Viky je teď tady a já tam. Tak to totiž mělo být. Myslíš si, že si jediný, kdo se kvůli ní trápí!", na konci jsem už křičela.

Potom jsem se jednoduše posadila zpátky na lavici a pustila Denise.