Avatar

10.

MARINETTE
,,Děkuju.", poděkovala jsem jim za to, že pustili Emmu. ,,Ji jsme nepotřebovali a bylo to tvoje poslední přání.", vysvětlil mi jeden z nich a ušklíbl se. ,,Poslední přání?", nechápala jsem. ,,Jo, než tě pan Lišaj zabije.", vysvětlil mi. ,,To si nemyslím, spíš by jste si něco měli přát vy.", odporovala jsem a snažila se zachovat si chladnou hlavu. Opravdu jsem se bála.

Nemělo to cenu protahovat, tak jsem na ně zaútočila. Ani oni se nezdráhali a útoky mi vraceli.

ADRIEN
,,Cože?!", nechápal jsem. ,,Takže tam teď je Marinette sama proti pěti chlapům?!", upřesnil jsem svůj dotaz.
,,Jo?", odpověděla mi otázkou Emma a sklopila zrak.

Najednou se z té budovy ozvala rána. Neváhal jsem a rozeběhl se tím směrem. To samé udělali i Tom, Mike a Emma.

Otevřel jsem dveře a spatřil Marinette, která byla už značně pomlácená, jak se právě zvedala ze země. Okamžitě jsem se zapojil do boje.

Přiběhli sem další muži. ,,Jseš normální?!", zařval jsem na Marinette, která odlétla tři metry daleko. ,,Proč jako?",,No pustit se do nich sama. To je šílenost!",,A co jsem podle tebe měla dělat?!",,Nevyhánět Emmu.",,Jenže, když by tady Emma zůstala, nepřišli by jste vy.", ohradila se. V tom má pravdu.

Ohlédl jsem se za sebe. Stál tam Tom s Mikem a prali se d nějakým tlusťochem. Emma stála opodál a bránila se před útoky chlapa, kterému bylo snad sto let.

MARINETTE
Bojovali jsme snad už celou věčnost a mě začínaly docházet síly. Měla jsem rozseklé čelo asi třikrát, zlomený nos a monokl pod okem a to jsem vám vyjmenovala jenom obličej.

Najednou se ve vedlejší chodbičce mihla postava. Nevím proč, ale připomínala mi Viky. Rozběhla jsem sr tím směrem.

,,Marinette! Počkej!", křičel za mnou Adrien, ale já se nezastavila. ,,Viky? Viky?", můj hlas se nesl šerem, ale nikdo na něj neodpovídal. ,,Viky?". Nic. Zahla jsem za roh a zkusila volat znovu. ,,Marinette?", ozval se dívčí hlas. ,,Viky! Kde jsi?",,Tady.". Díky za upřesnění Viky.

,,Zkus pořád mluvit.", navrhla jsem.
,,Ale co?", zeptala se Viky. Snažila jsem se jít za jejím hlasem, ale bylo to těžké, protože tu bylo mnoho chodeb a dveří.

,,Cokoliv.",,Bla, bla, bla......", očividně ji nenapadlo nic lepšího.

Otevřela jsem dveře, ze kterých vycházely zvuky. Stál tam Lišaj, který držel pod krkem Viky nůž a jeho kumpáni.

,,No hurá, už jsem myslel, že nás nenajdeš.", řekl naoko vesele Lišaj.

,,Pusť ji!", rozkázala jsem mu naštvaně. ,,Proč bych měl?",,Pusť ji!".

Neměla jsem na to nervy. ,,Viky promiň.",,Co promiň?", zeptala se mě nechápavě. Neodpověděla jsem.

Srulovala jsem ten nůž, který měla pod krkem a odhodila ji. Ne, nedělala jsem to rukama, ale vládnu kovu a vzduchu. Lišaj to očividně nečekal, takže než stihl zareagovat, zaútočila jsem na něj.

Ale ani jeho ochranka nebyla pozadu a napadla zase mě.

Najednou se vedle mě postavila Viky a začala mi pomáhat. ,,Ty jo, tebe drželi pár dní v zajetí a stále vypadáš dobře.", pochválila jsem ji. ,,Za to ty moc ne.", usmála se a pokračovala v boji.

A: Marinette, kde jsi?
T: Jsi v pohodě?

Jak mám teď asi odpovědět?! ,,Viky kryj mě chvíli.". Stoupla jsem si za ni a vytáhla vysílačku.

M: Zatím jsme v pohodě. Můžete sem přijít?
MI: Zatím? Jsme?
M: Našla jsem Viky, ale tak trochu jsem našla ji, Lišaje a jeho ochranku.
A: A kde jste?
M: Nevím.
T: Tak zkuste ještě chvíli vydržet.
M: Chvíli možn-

Tohle nesnáším! Vždycky mě napadnou nebo odhodí, když mluvím do vysílačky.

Dopadla jsem na kamennou zeď. Koukla jsem se na Viky, která se taky zvedala ze země.

,,To si vážně myslíte, že proti nám máte šanci?", zeptal se výsměšně a přišel ke mně. Za triko mě vytáhl na nohy a ruce mi dal nad hlavu. ,,Je škoda, že taková krásná holka jako jsi ty musí zemřít.", řekl naoko smujtně.
Napřáhl ruku a dal mi pěstí.

Najednou ode mě odlétl. Ne odletěl, ale někdo ho ohněm odhodil. Koukla jsem se tím směrem a stál tam Adrien. Kývla jsem mu na znamení vděku.

Rozběhla jsem se k Lišajovi a začala na něj útočit. Měla jsem výhodu, protože jsem stála a on ležel na zemi, takže se mi povedlo ho jednoduše svázat k topení.

Opřela jsem se o zeď a sesunula se k zemi. Neměla jsem ani sílu jít pomoct kamarádům.

Asi po pěti minutách ke mně přiběhl Adrien a pomohl mi vstát. Než jsme se došourali k východu, ostatní s Lišajem nás dohnali.

,,Musíme se teleportovat.", oznámila jsem jim. Chytli jsme se navzájem za ruce a já nás přemístila přímo do obýváku Tomova domu.

Únavou jsem padla k zemi a ani se nepokoušela zvednout se.

ADRIEN
Přemístili jsme se do obýváku Tomova domu.

Stál tam Viktor, který ustal v pohybu a radostně se vrhl na svojí sestru, Nath, Alya a Lucy.

Marinette se sesunula k zemi. Vyzvedl jsem si ji do náruče a položil ji na pohovku. Jako na zavolání přiběhla Jane a začala ji ošetřovat.

,,Co proboha dělala, že skončila takhle?", zeptala se mě Alya a ukázala na Marinette. ,,Bojovala.",,Ty jsi taky bojoval a nevypadáš tak.", odsekla. ,,Protože..... ona vyhnala Emmu a bojovala sama než jsme přišli my.", nemělo cenu zapírat, stejně by se ptala všech ostatních dokud by jí to někdo neřekl.

MARINETTE
Jane mi ošetřila všechny rány, což znamená zlomený nos, asi třikrát sešité čelo, nalomené zápěstí a palec a nespočet modřin a boulí. To by byla ta viditelná zranění. Teď ta, co vidět nejsou: lehký otřes mozku, natáhnutý sval ve stehně a naražené záda.

Adrien se posadil vedle mě a chytl mojí ruku.

,,Adriene pojď sem. Zašiju ti tu tvář.", navrhla mu Jane a rukou mu naznačila, aby tam šel.

,,Promiň.", ozval se hlas za mnou. Otočila jsem se a stál tam Viktor. ,,Za co?",,Kdybych na tebe nekřičel kvůli Emmě, vypadala by jsi o dost líp."
,,Ona ti o tom řekla?",,Jo. Odpustíš mi?", zeptal se s nadějí v hlase. ,,Jasně, že jo.". Viktor mě okamžitě objal. Sykla jsem bolestí. ,,Ruka a záda.", vysvětlila jsem mu a on soucitně přikývl.

,,Gratuluju!", přiběhla ke mně Alya.
,,Děkuju.",,Jsem ráda, že jsi se vrátila živá a zdra...... zdravá moc ne.", usmála se. ,,Až mi bude líp, zvu vás všechny do restaurace!", zvolala jsem do místnosti.