Příběh o 14ti leté Amy, která po dlouhé době opět potká svého nejlepšího přítele z dětství..... Budou zase přátelé?? Nebo snad i něco víc?? může se něco pokazit??
#9_live - 29.4. 2018
#6_boyandgirl - 16.11. 2018
#1_truelove - 25.7. 2018
Pořád tam jen stojíme. V objetí. Nic neříkáme a jen si vychutnáváme tenhle okamžik.
Najednou uslyšíme něčí hlasy. Diskotéka už skončila a my se vracíme do chatek.
"Asi bysme měli jít." řeknu.
"Jo." souhlasí se mnou Ollie.
Počkáme až se to uklidní, abysme mohli jít a pak se vydáváme do chatek.
"Dobrou noc." rychle mě políbí.
"Dobrou." usměju se a rozejdeme se do chatek.
Kate už spí, tak se snažím neudělat rámus. Vlezu si do postele a zachumlám se pod peřinu. Nemůžu spát a tak si vezmu sluchátka, mobil a jdu si sednout na lavičku před chatku.
Pustím si smutný písničky a dívám se na hvězdy. Najednou cítím na tváři horké slzy...
***
Ráno jsem se probudila ve své posteli. Nevím jak jsem se sem dostala. Nevybavuji si to.
Postavím se na nohy. Začne se mi motat hlava a raději si zase sednu. Chvíli tam jen sedím a pak přejdu k posteli naproti.
"Kate, vstávej!" drknu do ní.
"Mmm." Zní její odpověď. Pretočí se na druhou stranu a spí dál.
No dobře no. Jak chceš. Vezmu si mobil a lehnu si zpět na postel.
Než ho, ale zapnu leknu se sama sebe. Pane bože takhle vypadám? Nateklé oči. Rozcuchané mastné vlasy. To ne. Vytáhnu kufr z pod postele a vezmu si z něj moji kosmetickou tašku, kterou jsem za celou tu dobu tady ještě nevytáhla.
Rychle na sebe něco napatlám a taky se do něčeho obleču. Pro predstavu. Takhle vypadá můj outfit:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jo je to nic moc, ale jdeme jen na snídani.
***
Když se i Kate vyškrábala z postele a udělala ze sebe trochu člověka vydaly jsme se ven.
"Ahoj Amy!" pozdraví mě Ollie.
"Ahoj." Odpovím a vlepím mu rychlou pusu.
Všichni se vydáváme do jídelny. Dám si jen kousek čehosi, protože opravdu nemám na nic chuť. Mám trochu pocit na zvracení. Ale budu v pohodě.
Dívám se ke stolu, u kterého sedí Liamuv oddíl. Přesněji dívám se na něj. On to ví. Ví, že se na něj dívám, ale pohled od svého talíře nezvedne. Proč to dělá?
Proč to všechno? Jak se může člověk ze dne na den tak strašně změnit? Tak, že jsi nejste jistí, jestli to vůbec je ještě on a ne nějaký vetřelec z vesmíru...
Přijde vám jako úplně někdo cizí, jako byste ho neznali celý život.
Chtěla bych vám jen oznámit, že tato knížka bude mít už jen asi čtyři kapitoly, protože už nemá smysl to dál protahovat a bylo by to o ničem.
