You're my dream

Mezi nebem a zemí?

Ráno se probudím,když mi do pokoje svítí sluneční paprsky,přejdu k oknu a zatáhnu žaluzie. Je asi kolem šesté ráno,tak akorát abych se nachystala do školy. Upřímně jsem už celá zvědavá,co bude napsáno v dopise,nevím co očekávat a zároveň se i tak trochu bojím. Když už mám všechno nachystané,tak se ještě v rychlosti nasnídám...
Z domu výjdu asi kolem 7:30,zamknu dveře,otevřu schránku a skutečně tam je dopis.
Rozevřu ho a očima projedu úhledné písmo a dám se do čtení.

Chtěla jsi odpověď na otázky a tady jsou. Samozřejmě,že jsem mrtvý,ale všechno to začalo,když jsi začala poslouchat moje písně. Nikdy bych ani nevěřil tomu,že někdo může být tak bláznivý jako ty a myslet na mě 24/7. A víš,proč to všechno vím?
Protože jsi na mě myslela až tak často,že ses se mnou dokázala nevědomě spojit. Slyšel jsem každý tvůj nádech, dokonce i vím,jak ses v danou dobu cítila. Vím vše. Zní to tak nemožně a já jsem sám nechápal,co se vlastně děje. Přesně v ten moment jsem se cítíl jako mrtvý a živý zároveň,něco jako bych byl mezi nebem a zemí. To ty jsi mě sem dovedla,ty můžeš za to,že opět dýchám... Kdyby jsi na mě tolik nemyslela a nepřemýšlela nad takovými věci,nic z toho by se nestalo. Ty tomu věřit nemusíš,ale žádné jiné vysvětlení není Emm,vím o tobě opravdu vše.

Gustav

Dočtu dopis  a založím ho zpět do obálky. Takže jsem ho přivolala? Vždyť to je nemožné... Nemůžu tomu uvěřit a on mi teď snad i dává za vinu to,že je živý. S povzdechnutím si strčím obálku do kapsy a jdu do školy.
Celou cestu přemýšlím právě o něm,nedokážu na něj přestat myslet a on asi nejspíš ví proč,ale vím to já? Nejsem jen posedlá?
Ve škole nedávám pozor,ale to mě teď trápí nejméně. Doufám,že ho na chodbě potkám,mám takovou touhu ho vidět je to mnohem horší než jsem si myslela.
A pak o přestávce jdu znovu na chodbu a doufám,že ho spatřím...

Je tam,stojí u skříněk a kouká do prázdna. Prohlížím si každičký jeho detail,jeho vlasy,oči,tetování... Vypadá úžasně,ale nedokážu se ani pohnout z místa. Ztratila jsem odvahu.
Jsem nervózní a pokusím udělat krok vpřed,přesně v ten moment se na mě podívá... Dívá se mi zpříma do očí a já jemu. Pomalu ale jistě  se v jeho očích utápím. Nevydržím to, a i přes strach  zamířím k němu,on však záporně zavrtí hlavou,jakoby nechtěl, abych se k němu přibližovala a zmizí... Zmizel mi přímo před očima jako duch.

„Gustave" zavolám do prázdna a nic.

V ten moment mi bylo úzko setřela jsem slzy,které mi začaly stíkat po tváři,pak se jsem se otočila a odešla zpět do učebny.

Večer

Tak moc mě to štve,proč odešel? Vždyť už znám pravdu... Teď když už jsem ho viděla podruhé,věřím,že je to skutečné... Celou dobu jsem si přála aby byl živý,abych ho potkala a objala,ale teď když už je tady?
Tak se mi akorát vyhýbá...
Mezitím mi dojde zpráva a já zapnu mobil.

Gustav Ahr: Veděl jsem,že chodíš na tuhle střední... Chtěl jsem tě poznat,ale je to všechno složitý. Vyhýbej se mi,prosím. Vím,že je to pro tebe těžké,ale nemysli na mě.
Nechci ti ublížit a jedině tímhle způsobem budu opět mrtvý,opravdu už tu nepatřím.

Dobrou...

„To si snad ze mě dělá už srandu!"-řeknu nahlas přes celý pokoj.

Jak by mi mohl ublížit? Jak?
Takže on všechno věděl a teď mě bude trápit ještě víc. Já se mu rozhodně vyhýbat nebudu a snad mu je jasné,že na něj myslet přestat nedokážu.
Takhle uvažuju snad tak do 12 hodin a v hlavě mi naposledy zazní jeden z jeho textů...

I can't feel that much sometimes
these drugs could kill me.
Disappear into my mind where I can't feel a thing
When the sky falls down, no one here can think that clearly
I'll be by your side, let's get high just one last time...

A hned potom usínám...

*Takže je tu konec další kapitoly... Jo musím uznat,že to píšu celkem rychle a to jen proto,že mě to baví.
Vážně bych si ale přála,aby se mi stalo něco podobného :D...
Tak snad se tahle kapitola aspoň krapet líbila :)

Čajíček