You're my dream

Ztrácím tě

Od pohřbu už uplynula nějaká ta doba a všechno se pomalu vracelo do normálu,jediné co mi teď vrtalo hlavou, byl Gustav... Posledním měsícem je dost zvláštní a občas mi i připadá jakoby byl duchem jinde, jakoby nebyl se mnou. Nemám ráda tohle sychravé podzimní počasí, v parku je až moc velké ticho a jediné co slyším je, jak listy pode mnou šustí, kdybych byla jiným člověkem, tak bych se možná i bála, ale ne...Já jsem jiná. Než dojdu domů, tak zajdu ještě do pekárny a nakoupím čerstvé pečivo... Pak už si to kráčím k obrovskému domu, který patří mimochodem Gustavovi... Odemknu a jdu dovnitř.

,,Zlato jsem doma!'' zavolám v kuchyni zatímco odkládám pečivo na stůl, ale odpověď nepřichází. Dojdu až do naší ložnice a nic, otočím se směrem ke dveří a najednou se objeví Gustav... Zjevil se jako duch. Chvíli na mě jen koukal, jakoby mě viděl prvně, pak se ale vzpamatoval.

,,Dobrý ráno, jaksi jsem ani nezaregistroval kdy jsi odešla.'' usměje se nervózně Gustav a prohrábne si ještě stále své rozcuchané vlasy... 

,,Vždyť to nevadí'' usměju se a obejmu ho... Opravdu je tak složité předstírat, že o nic nejde?

Po snídani jsme spolu vyrazili na nákupy, chtěla jsem si pořídit nové oblečení a řekla bych, že Gustav je skvělým poradcem. 

,,Tak jaká sukně, ta růžová nebo černá?'' zeptám se ho a sama se snažím přemýšlet nad tím, ve které bych vypadala líp.

,,Ta růžová by vypadala dost roztomile, ale jsem spíš zvyklý na tmavý odstíny. Vyzkoušej si obě.''  Poradí mi Gustav a já si to už pádím do kabinky. Nasoukám se do černé sukně a odhrnu závěs..

,,Tak co?'' Zeptám se, ale on nikde...

,,Gustave?''zavolám, když už stojím před obchodem, ale nikde ani stopy. Prostě zase zmizel.

S nadějí, že ho potkám při cestě domů si to kráčím po ulici a nechávám myšlenkám volný průběh...

Když v tom se přede mnou objeví...

,,Gustave, sakra kde jsi byl?'' tentokrát se už neudržím a zamířím až k němu, ale on opět vypadal zmateně a jen zíral, po chvíli se vzpamatoval a nervózně si rukou zajel do vlasů.

,,Já.. já nevím, měli bychom už jít domů.'' Řekne trochu nervozním hlasem, chytne mě za ruku a táhne mě domů...

Celý zbytek dne strávený s ním byl zvláštní... Stále vypadal tak smutně a nervózně a já jsem se začínala bát nejhoršího.

,,Gustave... Mám pocit, že tě ztrácím.'' Pronesu se strachem v očích do prázdna a  jsem si jistá, že to slyšel...

Tak a je tu další kapča, trochu kratší a asi i nudná, ale co už :D .. Mám takový pocit, že se už blížíme ke konci...