You're my dream

Pohřeb

Probudila jsem se v místnosti, která mi byla tak cizí, obyčejný stůl uprostřed, 2 židle a jedna skříň... Smutným pohledem jsem si představila svůj pokoj, bude mi to chybět. Pohledem jsem sjela na ještě stále spícího Gustava, byl tak roztomilý, že bych se na něj dokázala dívat celý den. Odhrnula jsem mu rukou pramen vlasů, který mu padal do očí a pousmála jsem se... Byli jsme na ubytovně, nedaleko policejní stanice, kde ještě včera v noci probíhal výslech.
Pohřeb se bude konat za 4 dny...
Nikdy bych nevěřila tomu, že budu truchlit, zrovna kvůli otci, který se o mně nezajímal, ale nakonec přeci je mi jen do breku... Ale proč,to mi stále nedochází...

Když už se i Gustav probudil, tak jsme si zbalili věci a odešli jsme z ubytovny. Autobusem jsme se dostali do centra města a vedl mě k jednomu domu. Vytáhl klíče a odemkl...
V ten moment jsem to nechápala, vždyť měl pronajatý byt a najednou tohle? Proč tu nebydlel už dávno?
Vešla jsem dovnitř a šlo vidět, že tu nikdo nějakou tu dobu nebyl.
Byla jsem mnohem víc a víc zvědavější...
„Kde to jsme a co je tohle vůbec za dům?"

„Kdysi tu bydleli mí příbuzní, než jsem zemřel, tak mi dali klíče." zamumlal jakoby nic a dál si prohlížel skříň bez toho, aby se na mě podíval...

„A proč si tu nebydlel,proč platíš za byt, když máš tak obrovsky dům?" -ano tohle jsem vážně nechápala...

„Protože.. Protože jsem tady nechtěl být sám."

Až v ten moment se ke mně otočil a usmál se. Utápěla jsem se v jeho úsměvu a ani mi nedošlo,jak dlouho na něj vlastně koukam, vzpamatovala jsem se, až mi teprve luskl prsty před obličejem. Připadalo mi to trochu trapné, ale on se jen zasmál a dlouze mě políbil...
Tak tohle mi vážně chybělo.

Celý zbytek dne jsme uklízeli a přemisťovali nábytek, nakonec jsme usoudili, že je to tu dost pěkné. Nakonec jsme si uvařili večeři...
Byla jsem smutná, nikdy jsem si nemyslela, že půjdu na pohřeb svého otce tak brzy.

„Moc mě to mrzí."

Vzhlédla jsem k němu a přikývla..
„To je v pohodě." -ačkoliv jsem v pohodě nebyla. Gustav si jen povzdechl a přitáhl si mě do objetí.
Jsem tak ráda, že nejsem na všechno sama, protože bez něj bych teď byla troska.
Dojedli jsme večeři a koukali na televizi. Chvíli jsme si ještě povídali, ale nakonec jsme stejně usnuli, protože jsme byli oba vyčerpaní...

V den pohřbu jsem se probudila dřív než je u mě zvykem. Zatím jsem tedy provedla ranní hygienu a oblékla se.
Oblékla jsem si černou sukni a černou košili... Vypadala jsem dost zvláště.
Nakonec se mi povedlo vzbudit i Gustava, který spal nehorázně moc tvrdě...

Když už jsme byli oba nachystaní, tak jsme zamířili na autobus a jeli úplně na konec města. Asi 5 minut trvalo,než jsme došli ke kostelu. Byla tu už celá má rodina. Všichni v kostele truchlili a vykládali jaký byl můj otec dobrý člověk. Jediné na čem jsem se zmohla já,byl pláč...
Gustav mě chytil za ruku a táhl ven na hřbitov,kde už odnášeli i rakev.
Všichni jsme se naposledy s mým otcem rozloučili a já položila růže k jeho rakvi.
„Sbohem tati." pronesla jsem do prázdna teď už s kamenným výrazem...
Pak už rakev začali zasypávat. Nikdo se mě nevyptával na to,kdo vlastně je Gustav a já za to byla jen a jen ráda.

*Takže tady je další kapitola! Tenhle díl je celkem shit, protože tak trochu ztracím nápady na to,jak by se tento příběh mohl rozvíjet...
Takže se budu muset snažit to nějak zlepšit :)