You're my dream

Poslední setkání

Otevřu oči a s velkou námahou se postavím na nohy. Rozhlédnu se kolem sebe a uvědomím si, že jsem vlastně ve škole, ale co tu dělám?
Stojím přesněji před dívčími záchody a snažím se přijít na to, jak jsem se sem dostala. Jenže z mého přemýšlení a upnutého pohledu na dveře mě vytrhne hlas... Jeho hlas.

„Ahoj Emm."
Otočím se po hlase a konečně ho spatřím, do očí se mi nahrnou slzy, rozejdu se k němu a obejmu ho.

„Tak moc jsi mi chyběl." šeptnu do jeho hrudi a on mě začne hladit po vlasech. 
„Ty mně taky Emm." odpoví Gustav a líbne mě do vlasů.

„Kde jsi byl?" zvednu hlavu a podívám se mu do očí.

„Jsem mrtvý... Byl jsem tam, kde bych měl být a jsem tam stále." 

„Takže... Já jsem teď taky mrtvá, když tě vidím?" 

„Téměř ano." přikývne Gustav a přitiskne se na mé rty. Pomalu s nimi začne pohybovat, omotám mu ruce kolem krku a polibky mu začnu oplácet. Po chvíli polibek přerušíme a zadíváme si do očí.

„Měla by ses vrátit, ještě máš šanci. Nepromarni svůj život."  pohladí mě po tváři a mile se usměje.

„Cože? Ale to ty jsi můj život, Gustave." řeknu potichu a nespouštím z něj oči. Ten jeho úsměv, hlas a oči. To mi tak chybělo...

„Ne Emm... Máš celý život před sebou a pamatuj, jsem s tebou pořád a dávám na tebe pozor, ale teď se budeme muset rozloučit, čas totiž běží."

„Ne Gustave, ještě ne." stečou mi slzy a chytím ho za ruce.

Naposledy mě políbí a pak se odtáhne.
„Sbohem Emm, miluju tě."  v momentě kdy to dořekne, ho uvězním v objetí s domněnkou, že nebude moct odejít naposledy nasaji jeho vůni, trochu zakloním hlavu a prohlédnu si jeho tetování na tváři. Prstem přejedu po jeho tetování Cry Baby a přesně v ten moment zmizí...
Zmizí z mého pevného objetí a mně stečou další slzy.
„Miluju tě." šeptnu do prázdna a pak se mi všechno před očima zatmí.

Ztěží se nadechnu a otevřu oči. Znovu mě do nich udeří to známé nepříjemné světlo a lůžko na kterém ležím, obklopuje několik doktorů a zdravotních sester, kteří se na mě mile usmívají... Jedno je mi jasné, přežila jsem.

Ještě před chvílí jsem mluvila s Gustavem a teď jsem tady. Sama, obklopena cizími lidmi. Volnou rukou si setřu slzy a začnu vnímat hlasy v místnosti.

„Jak se cítíte?"
„Jste v pořádku?"
Vyklopí na mě otázky dva z doktorů, ale jediné na co se zmůžu, je jen mírné pokývnutí hlavou.

14 days later
Stojím u hrobu mého otce a chvíli jen tak civím do prázdna. Po chvíli si pokleknu, položím svíčku a zapálím ji. Do skleněné vázy dám květiny a oddělám spadané listí z náhrobku.
Můj zdravotní stav se zlepšil, noha mě bolí už jen trochu, ale po psychické stránce na tom nejsem nejlíp.
Zamířím k velkému kříži, kde lidé pokládali svíčky za ostatní zesnulé. Také tam zapálím svíčku za Gustava a odejdu směrem do kavárny, kde už na mě měla čekat má kamarádka Nell...

Miluji tě Gustave.

Tak a tohle je úplný konec tohoto příběhu... Trochu smutný, ale nakonec nezemřela no:)
Jinak vám děkuji za podporu a
Všechno nejlepší Gustave♥