bojím se o tebe

kapitola 4

"Budík",přijde sestra do pokoje a tím pádem vím,že je 7 hodin.
"Vždy nás tu budí v sedm",řekl spolubydlící Eda.
"Jo znám to,nejsem v nemocnici poprávě",řekl jsem vesele.
"A jinak mě dneska čeká operace",řekl jsem a  podíval jsem se na mobil.
"Co se ti stalo?",zeptal se Eda.
"Ve škole mě jeden spolužák zmlátil a to včera",řekl jsem a přemýšlel jsem nad ním.Je ve škole.To ví jen Even.
"Aha,to mě mrzí",řekl smutně.
"A co se stalo tobě?",zeptal jsem se na stejnou otázku.
"Byl jsem na operaci",řekl  smutně.

"Tak připraven na operaci?",přijde sestra a podá mi prášek,který mě unavý.
"Přeji ti hodně štěstí a určitě to zvládneš!",řekl s úsměvem.

Na sále jsem byl po půl hodině.Moc jsem nevnímal,dostal jsem fakt silný prášek,jen vím že mi zavedli kanilu.

"Tak brzy",řekl doktor a padl do černé temnoty.

"Máme hotovo,můžeme to zašít",řekl jeden z doktorů.
"Počkej co to je?",ukázal na něco.
"Rakovina?",zeptal se doktor.
"To bude problém!Došijeme to a za pár dní ho pošleme na rentgen a ultrazvuk,ať víme více",řekl doktor.

Probudil jsem se na pokoji.Unavený.

"Ahoj,spáči",řekl vedle mě Even a chytl mě za ruku.
"Evene,co ty tu?",řekl jsem ještě slabým hlasem a podíval se mu do očí.
"Přišel jsem za tebou",řekl a dal mi pusu na čelo.
"Co ve škole?",zeptal jsem se.
"Škola dobrý,psali test z matematiky",řekl a hladil mě,mezitím ve vlasech.
"A já ho budu muset psát viď?",zeptal jsem se.
"Jo ale neboj,dám ti to jednoduché",řekl.

"A co..",nestihl jsem to do říct.
"O škole se nebudeme bavit,hlavně odpočívej",řekl jsem.Po chvíli zase usnul,nedivím se.

"Dobrý den,vy jste jeho přítel že?",zeptal se doktor,když vešel do pokoje.
"Ano",odpověděl jsem a po ruce ho stále hladil.
"Můžete jít na chvíli se mnou?",zeptal se.
Nic jsem neřekl a šel.

"Máme podezření,že vás přítel má..... rakovinu",tešte poslední slovo dořekl.
"Cože??!Jak jste na to přišli!",řekl jsem a první slza si našla cestu ven.
"Při operaci jsme našli malý útvar na plíci",řekl smutně doktor.
"Ale to může umřít",řekl jsem šeptem.
"Nebojte,my mu pomůžeme,prozatím mu to neříkejte,řeknu mu to dneska a zítra ho pošleme na vyšetření",řekl .
"Dobře",řekl jsem a šel zpátky za ním,stále sladce spal.Nemohl jsem uvěřit tomu že má pravděpodobně rakovinu.A představa že tu se mnou nemusí být dlouho,mě děsí.

Po nějaké době jsem odešel,musel jsem na vzduch a poté jsem sem domů..

Probudil jsem se.

"Jak se máte?",zeptal se doktor,který seděl na židli vedle mě.
"Bylo mi i lépe,jen mě bolí žaludek",řekl jsem.
"Bolí vás pravděpodobně plíce",řekl smutně.
"Ale co to znamená?"zeptal jsem se.
"No..Pravděpodobně máte...Rakovinu",řekl a já se na něj podíval.
"Cože?!",řekl jsem.
"Zítra vás pošleme na vyšetření aby jsme věděli více",řekl nakonec.Ještě mi něco vysvětloval,řekl mi že Even to ví a že šel domů,nedivím se mu.

Den utíkal rychle a čím více čas utíkal,tím více jsem věděl,že zítra budu vědět odpovědět.A jesli jí mám,znění mi to život.Budu doma a Even,ten asi dá vypovědět.

Zacinkal mi mobil,podívám se na něj.

Isáku,zítra se stavím zase po škole.Ještě tam chvíli budu chodit,aby jsem vydělal peníze.Pak s tebou budu doma!
Mám tě rád

Toho kluka prostě zbožňuji.

Byl večer a já se chystal spát.Ještě jsem rychle projel facebook a pak jsem telefon vypnul a ponořil se do říše snů.

A jaj,bude mít rakovinu?Tak čti dál !
Pokračování příště