Tajný kruh

Příjezd

Určitě to byl jen sen. Nic z toho se nestalo. Za týden pojedeme normálně domů a žádné stěhování se konat nebude. Ale to bych chtěla asi příliš. Stane se to. Dokazují to všude sbalené věci a na chodbě Cassie se sklopenou hlavou.

,,Takže to nebyl sen ?'' prohodím směrem ke Cassie.
,,Bohužel ne. Za dvacet minut odjíždíme. Věci nám tam přiveze mámin známý.'' taak fajn.

Tetu najdu v kuchyni. Nejspíš s někým dotelefonovala. Všimla si mě a pokývala hlavou abych šla za ní.

,,Nepotřebuješ s něčím pomoct teto?''

,,Nene to je dobrý.'' 
,,Dobře.'' už už sem chtěla odejít když na mě teta zavolala.

,,Lauro ? Jak to s Cassie zvládáte ? Já jen...vím že to pro vás bude velká změna. A je to tak na rychlo. Obě máte doma kamarády. A....''

,,Teto to je dobrý. My to nějak zvládneme. Zvládneme to všechny tři. Ty, já i Cassie. Vždycky jsme všechno zvládly.'' a obejmu ji. Někdy mi přijde, že jsme si vyměnily role. Cassie a já jsme mámy a teta naše dcera. 
A jak se řeklo za 20 minut jsme vyjeli.

,,Mami můžeš zahnout tady. Ted si to minula.''
,,Cassie, zlatíčko. Tohle je jediná cesta kterou si pamatuji.''
,,Dobře no.''
,,A kde to vůbec je ? Kde vůbec babička bydlí?'' hodilo by se to celkem vědět. Takhle jedeme do úplného neznáma.
,,New Salem Lauro. Je to městečko na takovém větším ostrově.'' počkat. Ostrov ?

,,Ostrov ? New Salem ? Tam se upalovali ty čarodějnice ne ?'' řekne Cassie která se po delší době zase ozvala.
,,Zlatíčko, normálně tam vede most na pevninu a ne. Čarodějnice tam neupalovali ale věšely je, a byly to úplně nevinní lidé, proti kterým jejich sousedé něco měli.''
,,Faajn. Stačilo říct ne.'' řekne Cassie. A po zbytek cesty už bylo ticho. Teta jela, Cass si četla a moje sluchátka v uších a zavřené oči vám můžou napovědět co sem dělala já.

O HODINU POZDĚJI

,,Holky jsme tady.'' pomalu jsem tedy otevřela oči a to samé udělala Cassie. 

,,Vždyt to je nějaká pustina ne ?'' zašeptá Cassie směrem ke mě. 
,,Třeba to nebude tak hrozné.'' doufala jsem v to. Jeli jsme směrem do nějakého kopce. Cesta tím směrem byla celkem v pohodě. Normální obchody. Dunkin' Donuts, Starbucks  a další. Ale jakmile jsme vyjížděli kopec mířily jsme k čím dál větší pustině, kterou se táhlo 12 domů. Některé už zrekonstruované ale některé jako by se měli za chvíli rozpadnout. Míjeli jsme první, druhý a tak dál až jsme skončily u posledního, který vypadá, že dneska to je naposledy co stojí než skončí na prach. 

Nejradši bych žila po celý zbytek života v autě než vkročit do toho domu. Neberte to zle. Chci poznat to místo kde moji rodiče žili a dům kde moje máma vyrostla ale nechci aby na mém hrobě stálo: Laura Blakeová - zasypána chátrajícím domem. Chápete ? 

,,Holky vystupujeme. Tašky nechte v autě, nejdřív se pojdme ukázat babičce. '' jenom kradmo jsme se na sebe s Cassie podívali a šli jsme vstříc osudu. Jak otřepaně to zní. 

Teta se ani neobtěžovala nějakým klepáním. Prostě vešla dovnitř. 

,,Mami ? Jsme tady. Já, Cassie a Laura.'' z poza rohu se vynoří žena, která má už nejlepší léta za sebou a pomalu se dobelhává naším směrem.
,,Zlatíčka už sem vás čekala.'' se divím, že jí drží pohromadě všechny zuby a že se zvládla odbelhat až k nám. 

,,Trochu nás zdržela cesta. Teta odmítala jet zkratkou.'' řeknu a vysloužím si od tety takový ten pohled, který říká - Ale jsme tady a uděláme na babičku dobrý dojem. I když nevím proč by jsme na ni měli udělat dobrý dojem. Jsme její vnučky. Nemá na výběr. Těžko nás pošle zpátky. I když by se nám všem pravděpodobně ulevilo. A já bych mohla v klidu být se svými kamarády. 

K tomu dni nevím co bych vám asi řekla. Ale asi nemá smysl zatěžovat vás tím jak skoro nikdo zbytek toho dne nic neříkal. Prostě jako by se přijelo úplně do prázdného domu. Až na to, že nám bylo skoro okamžitě oznámeno, že se jde další den do školy. Sem čekala, že aspon první týden nás nechají celkem v klidu. Ale ne. Hned zítra škola.