Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓

1.

Ahoj, všichni! Vítáme vás u našeho dalšího Larry příběhu. Příběh je, jak je u nás zvykem, psán formou RPG, tak snad se vám bude líbit jak forma psaní, tak i příběh celkově.

V hlavních rolích:
HARRY - AkemiManautsu
LOUIS - Tommo_coffee

Doufáme, že vás příběh zaujme a přejeme hezké čtení...

* * *

Škola. Pro někoho je to útočiště a rozptýlení, pro někoho ráj, pro někoho bojiště, pro někoho blázinec a pro někoho dokonce i peklo. Pro mě osobně je to ta poslední možnost. Tušíte správně, šikanovali mě. Právě proto dnes přestupuji na druhou školu.
"Louisi, máš všechno?" zeptala se mě mamka. Já jen rychle nahmatal všechny svoje věci a přikývl.
"Tak jo, pojďme," vydechl. Otevřela mi jak dveře od domu, tak i od auta a pomohla mi nasednout, chtěla mě do nové školy odvést. Byla to škola pro hudebníky. Moc jsem se tam těšil, hudbu jsem miloval. Snad se mi na nové škole povede líp.
Ale co byl můj problém? V čem jsem byl jiný? Můj problém byl jednoduchý... Jsem slepý.

Někdo, kdo nenávidí začátek školy, je blázen! Já sám jsem ho miloval. Aby jsme se náhodou zle nepochopili. Nejsem šprt, ani nic takového. Jsem jenom talent. Už v prvním ročníku jsem se stal nejlepším hudebníkem školy. Následně i skladatelem. Miloval jsem školu, na které jsem studoval.
"Odcházím!" zakřičel jsem do domu, kde snídala máma se sestrou. Opatrně jsem si upravil černou košili a prohrábl si kudrliny, které mi sahaly těsně nad ramena. Začátek druhého ročníku byl přede mnou.

Máma šla pomaleji, ale podle jejích slov jsme ještě měli chvíli čas a mohla si to dovolit. Prý nechce, aby se mi něco stalo. To od ní slýchám většinu času a hlavně poté, co jsem se jí svěřil se šikanou na staré škole.
Abych pravdu řekl, měl jsem obavy i z této nové školy. Co když se mi tam budou také smát? Já přece nemůžu za to, že nic nevidím.
Auto podle skončení otřesů zastavilo. Rychle jsem si nahmatal mou malou tašku a chtěl vyjít ven, když mě máma stopla.
"Nejdřív musíme jít k řediteli. Jdu s tebou."

Před školou jsem uviděl hlouček mých přátel. Všichni kolem se na naši partu koukali jako na něco, co nemůžou mít a to byla pravda. Patřili tam jenom vyvolení, každý byl jiný, ale všichni spolu jsme byli dokonalí. Na zádech se mi k tomu pohoupávalo pouzdro s houslemi a všechno bylo jednoduše dokonalé.
"Dobré ráno!" popřál jsem s úsměvem od ucha k uchu a na to se ozvalo několik pozdravů a bouchnutí pěstí.
"Tak co, Edwarde, co to bude dnes? Slyšel jsem, že uvítací program si zase ukořistil nejlepší hudebník na škole. Dnes piáno nebo housle?" zavalil mě otázkami můj nejlepší kámoš Liam. Věděl, že si na představeních dávam záležet.
"Samožrejmě, že budu hrát. Dnes to budou housle a skladba, kterou všichni znáte," promluvil jsem tajemě. Rád jsem nechával možnost na překvapení do poslední chvilky.

Máma mě vedla až k ředitelně, kde dvakrát zaťukala na dveře, než se ozvalo dále a my pak vešli dovnitř. Ředitel měl velice hluboký hlas, až to bylo podivné.
"Aaaa, mladý pán Tomlinson. Vítám tě v naší škole," řekl vesele. Pak se ozvalo odkašlání.
"Ach, pardon, zapomněl jsem," řekl rozhozeně. Usuzuji, že mi chtěl podat ruku.
"Každopádně, přidělím ti někoho, kdo tě tady provede a vše ti vysvětlí, dá nějaké tipy, jo?" Pouze jsem s úsměvem přikývl a poděkoval. "Tak jo, teď jdeme na zahájení školního roku. Tvoje máma může jít taky."

Kluky jsem poslal do auly, ať chytí dobrá místa. Já sám jsem se odebral do zákulisí auly, kde jsem vytáhl můj milovaný nástroj. Sice jsem kromě něj uměl hrát jěště na klavír, gitaru, flétnu, violončelo a mnoho dalších nástrojů, housle jsem měl nejraději. Miloval jsem jejich zvuk a i to, jak dokázali dokonale utišit celou sálu.
Slyšel jsem hlas ředitele, který všechny vítal v novém školním roce a oznamoval počty nových žáků. Pak ale přišla má oblíbena věta... Rychle jsem se upravil v zrcadle a po vyzvání vkročil na pódium. Ihned se ozval potlesk. Jemně jsem se uklonil, než jsem si připravil housle. Na utišení celého sálu jsem použil dva "zkušební" tahy, které znamenali něco jako 'dávejte pozor, už jsem tady'. Všechno utichlo, užíval jsem si to jak mě všichni sledujou. A pak to přišlo, má ruka se pohla a spustila první tóny River flows in you. Píseň, kterou všichni znají, v mém srdci má však speciální místo. Dokážu se do ní vcítit a dát něco svoje.

Slyšel jsem kolem nás hlasy, hodně hlasů. Určitě tu bylo hodně lidí. Máma šla vedle mě, vedla mě někam pryč, ale vím, že to nebylo ven. Najednou mě někam otočila a zatlačila mi na ramena. Posadil jsem se tedy na vcelku pohodlnou židli.
"Jsme v aule, ředitel tu bude mít příhovor a jeden žák bude hrát nějakou písničku na housle, je prý nejlepší." Podle hlasů jsem věděl, že se usmívá - byl takový nadšenější, než jindy.
Ředitel mluvil příhovor, který asi mluví každý rok, podle řečí lidí kolem. Stejně jsem čekal na toho kluka.
A také jsem se dočkal. Když začal hrát, hned jsem věděl, o jakou písničku se jedná. Avšak něco bylo jiné. Onen mladík hudbu prožíval. Bylo to opravdu krásné, nemohl jsem se neusmívat.

Bože. jak já miluju stát na pódiu! Miluju to, že můžu hrát. Samozřejmě bych to taky nebyl já, abych si vystupování malinko nespestřil, a tak namísto posledního taktu plynule začalo Wake me Up od Aviciiho. Jako taková malá vzpomínka. Tahle píseň mě bavila, sám jsem si ji přepsal, aby co nejlépe zněla na houslích a odrážela energii, kterou měla. Hudba mi poskytovala to, co třeba noc jinému volnost. Z mého tranzu mě probral až potlesk celé sály a učitelů.
"Ďekuji," usmál jsem se s hlubokou poklonou a odešel do zákulisí. Opět se mi to podařilo, podařilo se mi ukázat, že jsem nejlepší. Na každém koncertě, který měl nějaký student, bylo vždy rušno. Jenom na mém bylo pokaždé hrobové ticho až do konce a to bylo úžasné!

Hrál nádherně, hudbu jsem pak nemohl dostat z hlavy. Jakoby to prožíval, velmi dobře jsem znal ten pocit. Ale u něho to bylo nečím jiné, krásné.
A pak? Pak jsem z hlavy nemohl dostat jeho hlas. Byl tak dokonalý, chraplavý, otřásl mnou celým, měl jsem až husí kůži.
Všichni začali tleskat a zaslouženě dlouho. Ten kluk měl talent.

Sbalil jsem si housle a hodil si je na záda. Vyšel jsem z auly a koukal kolem, abych uviděl mou partu.
"Hazzo, hrál si skvěle! Bylo to dokonalé!" chválili mě ihned kluci a se všemi jsem si bouchl pěstí - byla to tradice.
"Jak si to nakonci zmněnil skvělé!" zasmál se na mě Liam. Od něj mě pochvala vždy potěšila.
"Jinak kluci, slyšeli jste, že na školu přišel nový student? Prý přestoupil. Jak jsem koukal na rozvrhy, budeme s ním mít jenom dějiny. Asi to bude nějaký děcko, které se neumělo spratat do kůže," oznámil nám Alex, který si v ruce pohazoval s náustkem do Saxofonu, vždy měl nějaký u sebe.

"Tak jo, pojď, půjdeme ještě do ředitelny. Dostaneš učebnice a zítra už se budeš učit podle rozvrhu," řekla máma mým směrem a pomohla mi dostat se z labirintu všech těch židlí v aule.
V ředitelně jsem se posadil na mě již známou židli.
"Takže, Louisi. Dal jsem už zavolat Nialla Horana. Je to milý a vcelku i talentovaný kluk. Bude tě tu provázet. Rozvrh máte společný, takže se nemusíš bát, že bys byl chvíli sám," zasmál se a v tom někdo zaklepal na dveře.
"Aah, už je tady, seznámím vás." Pohyb židle nasvědčoval tomu, že se sám zvedl a šel ke dveřím.
"Vítej Nialle, pojď dovnitř." Hlas měl veselý. Nialla tu asi všichni znají.
"Ahoj, ty budeš určitě Louis, už jsem o tobě slyšel. Vítej na naší škole." Čekal jsem zase trapnou situaci, kdy mi bude chtít podat ruku, ale on si mě místo toho vtáhl do objetí. Musel jsem se usmát. Konečně někdo (krom mé mámy) na mě bral ohledy. Alespoň maličko a svým vlastním způsobem...