Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓

17.

Bez dechu jsem se zvedl a pomaloučku jsem šel na nejbližší toalety. Opatrně jsem otevřel dveře a on tam stál, i s Horanem. Brečel.
"Můžu dál...? Prosím."

Bál jsem se zvednout hlavu jeho směrem. Že mě nebude mít rád, protože teď ví, že mé oči jsou prázdné.
Pouze jsem se sklopenou hlavou přikývl. Niall ode mě kousek poodstoupil.

Pomaloučku jsem vešel. Chtěl jsem ho ihned obejmout, ale nechtěl jsem ho vyděsit.
"Já nevím, co říct," zašeptal jsem a popošel jěště o kousek. Pomaloučku jsem natáhl ruku a dotkl se jeho tváře. Uckl, ale jenom maličko.
"Jsi nádherný..."

Slyšel jsem, že se přibližuje, ale nevědel jsem o jeho přibližující se ruce. Lekl jsem se. Mírně rozklepanou rukou jsem se dotkl té jeho. Měl tak velkou ruku. Malinko jsem se k jeho ruce přitulil.
"Určitě ne," špitl jsem překvapen jeho slovy.

"Nikoho hezčího jsem nikdy neviděl..." šeptl jsem. Bál jsem se, že ho vyděsím. Pomaloučku jsem pohl palcem a pohladil ho po tváři. Horan přede mnou mě zabíjel očima. Ruku jsem stáhl a sklopil hlavu.
"Mrzí mě to."

Jeho dotek byl tak jemný, tak dokonalý. A když zmizel, nahradil ho chlad.
"Opravdu tě to mrzí? Neříkáš to jenom tak?" smrkl jsem. Byl jsem tak bezmocný. Nemohl jsem vidět, zda to myslí vážně.

Vypadal tak smutně. Bylo mi to tak líto. Byl jsem idiot vesmírních rozměrů!
"Přísahám, že ano. Niall by mě zabil, kdyby ne. Přísahám, že mě to mrzí. Tak strašne moc mě to mrzí."

Hlavu jsem mírně naklonil Niallovým směrem. Snad tam pořád byl.
"Jo, vypadá stejně zničeně jako ty. Myslí to vážně," pronesl Niall s povzdechem. Pohled jsem se snažil nasměrovat zpátky k Harrymu. Doufám jen, že se mi to alespoň trochu povedlo. Udělal jsem k němu malý krok s plánem jej obejmout.

Díval se na mým směrem. Jak věděl, že jsem tady? Udělal ke mně malý krůček a já to zopakoval. Najednou se ocitl přede mnou a já ho jemně stiskl v objetí.
"Všechno bude dobré, slibuju. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil..." zašeptal jsem, co se mi honilo hlavou.

Naposled jsem smrkl a pousmál se. Jeho objetí bylo tak úžasné! Hned jsem se do něj zamiloval. Nevěděl jsem si představit nic lepšího.
Najednou jako by má hlava vypustila z mysle, že mi ublížil. Teď to přece chtěl odčinit. Kdyby tady nebyl, bylo by to horší.
"Dlouho jsem tě toužil obejmout," šeptl jsem mu do hrudě.

"Já tebe taky," přiznal jsem se a sklonil hlavu.
"Opravdu mě mrzí, co jsem udělal. Já jenom... Na tu píseň jsem byl pyšný, byla pro tebe a já... Nezvládl jsem své nervy. Odpustíš mi? Prosím." Celou svou pýchu jsem zmačkal do klubíčka a jednoduše se omluvil.

Byl sladký. Opravdu se změnil. Harry, kterého jsem potkával ve škole ani zdaleka nebyl tenhle. Tenhle byl jiný. Lepší. Dokonalý. A já ho měl rád.
"Odpouštím ti. Odpustíš ty mě, že jsem zničil ty noty?" Mrzelo jsem, že jsem zničil ty noty. Určitě mu to dalo spoustu práce.

"Byli pro tebe. Jestli to nevadí tobě, tak to nevadí ani mně," zkonstatoval jsem s uchechtnutím. "Co tak se dnes na to vykašlat a jít na pizzu? Zvu vás oba."

"Pokud jsi se nějak ty nezranil, když jsem do tebe vrazil, tak jsou mi nějaké noty ukradené," zamumlal jsem mu do trička a malinko se usmál.
"Hmm, pizza zní fajn," ozval se hlas za mnou.
"Nenažranče. To si toho o víkendu neměl dost?" zasmál jsem se na něm.

"Jenom jsem malinko otlučený a triko mám mírně od kávy, ale to nevadí. Dáš mi chvilku? Skočím si pro triko do skřínky a můžeme jít. Co vy na to může, být?" zeptal jsem se se zdviženým obočím. Odpovědí mi bylo dvojité kývnutí a já se vydal do skřínky pro náhradní oblečení.

Byl jsem rád, že se mu nic nestalo a jenom jsem ho polil kávou. Pouze jsem přikývl. Niall mě pak za ruku vyvedl ven z toalet a nechal mě stát před nimi. Prý jde učitelce oznámit, že mě doprovodí domů, protože je mi moc špatně.
Nakonec se vrátil a dovedl mě za Harrym, který na nás čekal.

Čekal jsem při mé skřínce a koukal na chodbu. Na zemi jěště byla rozlitá káva. Zauvažoval jsem. Kdyby se tohle nestalo, nikdy bych to nezjistil. Nikdy bych nezjistil, kdo je moje tajná láska. Ikdyž jsem neudělal právě dobrý dojem.
"Jdeme? Tak tedy pizza?"

"Jo," přikývl jsem, "můžeme jít. Pizza zní fajn." S lehkým úsměvem jsem se, opět veden Niallovou rukou, vydal s nimi ven z budovy školy. Nešli jsme dlouho, asi dělali pizzu někde poblíž.
Uvnitř jsme se posadili do nějakého boxu, ale cítil jsem, že místo Nialla vedle mě sedí někdo jiný. S tak dokonalou vůní.

V pizzérii jsem se pohledem zeptal, jěstli si můžu sednout vedle Louise. Niall si sedl oproti a sledoval mě, kdybych mu chtěl náhodou ublížit. Nechtěl jsem, aby se mě lekl, takže jsem se nepřisunul úplně, ale nechal mu prostor pro život.
"Tak Louisi... Co by jsi si dal? Jakou pizzu máš rád? A ty Nialle? Znáš to tady? Opravdu tady vaří výborně, tedy pečou. Pizza se peče, ne?"

Opravdu to byl on. A seděl vedle mě! Jak dlouho jsem po tom toužil...
"Hmm, tady jsem asi ještě nebyl," zasmál jsem se a rukou si nenápadně prohlížel zeď a ornamenty na ní. Nepřipadalo mi to vůbec povědomé. Za to Niall o tomto místě začal s radostí vyprávět. Ale taky kde on ještě na jídle nebyl, že?
"Hmm, asi jenom šunkovou," pípl jsem s mírným úsměvem.

Sledoval jsem, jak skoumá rukou zeď. Bylo to zajímavé, nikdy jsem to neviděl. Nějakým zvláštním způsobem mi to přišlo roztomilé.
"Takže vidím, že ty ksi tady už byl, takže tebe se asi ptát nemusím. A pro tebe tedy šunkovou? Jinak Horane... hoďme věci za hlavu, jsem Harry," pousmál jsem se a natáhl ruku, kterou mi stisl v té své. Chtěl jsem, aby to bylo v pohodě. Proč být naštvaný, když se to neoplatí?

Ta zeď byla zvláštní, ale přitom tak krásná. Málem jsem z ní nemohl sundat ruku. Hlavu jsem otočil až když začal Harry mluvit ke mně. A pak se ti dva usmířili. No ne!
"Dobře. Jsem Niall," řekl, tentokrát ne s odporem jak je u něj zvykem. Bylo to krásné, i když jsem je neviděl. Usmíval jsem se jako blázen. Ale šťastný blázen.

"Vidíš, jak se usmívá? Je ještě rozkošnější, než normálně," zasmál se Niall a kývl na Louiho.
"Souhlasím," pousmál jsem se a sledoval to stvoření vedle mě. Když jsme ho oba sledovali, stačila už přijít servírka. Objednali sme si všechno, co jsme chtěli.
"Takže Harry, mezi náma všechno okay?" zeptal se Niall s veselým pohledem.
"Jo, všechno okay."

Cítil jsem jak mi hoří tváře. Bylo to zvláštní. Jen jsem s ještě větším úsměvem na chvíli sklopil hlavu. Určitě se na mě dívali, tak takhle jsem jim to alespoň na chvíli znemožnil.
"Je hezké, že jste se usmířili," řekl jsem. Byl jsem za to opravdu rád.

Jemně jsem do něj drcl ramenem.
"A nás těší, že se usmíváš," broukl jsem a sledoval, jak se usmívá. Pak ale servírka donesla nápoje a já i s Niallem jsme si upili, ale Louis začal šmátrat po stole.
"Nelekni se." Sebral jsem opatrně jeho ruku a nasměroval ji na pohár s limonádou.

Bylo mi tak trapně, že jsem ten zatracený pohár nemohl najít. To se opravdu může stát jenom mně.
Jeho ruka byla tak velká a jemná. Jako by se bál, že mě tak moc vyděsí nebo mi ublíží.
"Děkuji," usmál jsem se. Cítil jsem, že mi zase hoří tváře, tak jsem radši vzal pohár do ruky, abych se z něj mohl napít. Mňam!

"To je v pořádku, já rád. Musím si to aspoň trochu vyžehlit," broukl jsem a sledoval jeho ruku, jak pokládá pohár zpět na stůl, který následně začal mapovat prsty. Až přišel na ubru,s který byl vyšitý květy. Ten pohled na něj mě fascinoval.

Hlavu jsem měl mírně sklopenou, abych nevypadal jako blázen, co kouká neznámo kam. Prsty jsem jezdil po obrusu. Byl z hebkého materiálu a něco na něm bylo.
Už dlouho nikdo nic neříkal, tak jsem přestal a snažil se porozhlédl po těch dvou. Ale asi se mi to nepovedlo.
"Eh, omlouvám se," zasmál jsem se a ruce si položil na nohy.