Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓

20.

"Neboj, Nialle, zvládneme to, nemusíš se bát. Tak tedy pojďme," zhodnotil jsem, pustil jeho pas a jemně jej chytl za ruku. Loui ji ale stáhl, tak jsem to nechal tak. Asi se jěště stydí, ale to nevadí, to přejde.
"Tak pojďme na plovárnu!"

Lekl jsem se. Všechno to bylo pro mě nové. Nevěděl jsem, jak reagovat správně. Ale věděl jsem, že jednou se s ním za ruku držet budu, ale ještě je to na mě brzy.
"Já myslel, že jdeme nejdřív do školy," řekl jsem udiveně. "Je to daleko?"

"Neboj, není. Ale když nebudeš vládat, tak řekni, vezmu si tě na záda," usmál jsem se jeho směrem, ale on koukal pořád do dálky. Vypadalo to divně, ale jistým způsobem i nádherně.
"Jdeme přímo tam, protože za půlhodinku to začíná."

"Oh, aha, dobře," přikývl jsem, že chápu a usmál jsem se.
"A stihneme to, jo?" ujistil jsem se.
"Neboj, Lou, stihneme to. Není se čeho bát. Navíc tam máš nás dva." V Niallově hlase jsem slyšel úsměv.
"Jsem rád, že vás mám," řekl jsem.
"Ale nosit mě opravdu nemusíte," dodal jsem ještě s lehkým smíchem.

"Já bych rad," zasmál jsem se a jemně jej žďouchl do řeber.
"Vypadáš lehounce," přiznal jsem a moje ruka se ocitla na jeho zádech, které jsem jemně pohladil. Neucukl, to jsem byl rád.
"Pojďme tudy, tudy je míň cest. Raději pojďme touhle trasou, aby se něco nestalo."

Malinko jsem se lekl, ale se i zasmál, když mi šťouchl do žeber. Lechtalo to!
"Určitě nejsem lehký," zasmál jsem se. Dále jsem jen s úsměvem šel, kam mě vedla jeho ruka na mých zádech. Místy mě po nich i pohladil. Bylo to velice příjemné.

Jemně jsem ho popostrkoval správným směren pod bdělým pohledem Nialla.
"Pak po závodech můžeme někam jít, co ty na to? A ty, Nialle? Například se můžeme jít někam kouknout... Tedy asi spíš něco sníst. Nebo, Louisi, nemáš nějaké oblíbené místo?"

Hluboce jsem se zamyslel.
"Já moc ven nechodím. Moc kamarádů jsem neměl, takže nebyl důvod. To až teď. Ale v parku je krásné jezírko a poblíž jsou malé stánky s občerstvením," řekl jsem a široce se usmál. "Ale můžeme jít i jinam."

"Jak víš, že je tam jezírko a stánky?" zeptal jsem se zvědavě. Jak to mohl vědět? Neviděl to. Stánky chápu, ale jezírko nechápu.
"Ty jsi to viděl? Nebo jak? Nechápu," zamyslel jsem se a koukal na jeho úsměv.

"Ach, Harry," povzdechl jsem si pobaveně.
"Když člověk nevidí, neznamená to, že neslyší," pousmál jsem se.
"Někdy jsem tam zajel s mámou, vždy jsme u jezírka seděli. Voda hezky žbluňkala. A taky jsme se pak s mámou šli najíst k nějakému stánku. Pak jsem tam někdy chodil i sám."

Zrudli mi tváře jak jsem se za sebe styděl. Tohle mi vůbec nenapadlo. Je pravda, že tyhle věci se dali slyšet, jenom já byl zadubený a spoléhal se příliš na svůj zrak.
"Promiň mi. Já úplně zapomněl, že tohle se dá slyšet. Jsem pako."
"To teda jsi, Stylesi!" zasmál se Niall.

"Tak víš... Ještě jsi nebyl odkázaný pouze na hmat a sluch, takže některé věci ti můžou lehce uniknout," řekl jsem mu.
"Měl bys na sobě víc zapracovat, milý Stylesi," zasmál se opět Niall.
"Vždyť ho nech, ty jsi na něco takového taky určitě zapomněl," zasmál jsem se.

"Určitě bych se neptal tak sprostě, jako on," zasmál se Niall a já sklopil hlavu. Má pravdu, jsem debil. Zapomenout na takové věci, to můžu jenom já.
"Musím to někdy zkusit. Nový zážitek, možná to bude zajímavé," zamyslel jsem se a ani si neuvědomil, že jsme před plovárnou.

"Myslíš jako, že by sis zkusil na jeden den být slepý, nebo jenom chceš víc zapojit ostatní smysly?" zeptal jsem se s úsměvem.
"Louisi, teď nemluv. Teď dávej hlavně pozor, půjdeme po schodech nahoru," řekl Niall dřív, než mi Harry stačil odpovědět.

Chytili jsme ho z obou stran a vedli ho nahoru.
"Možná bych to někdy zkusil, to být slepíý. Zkusil bych si, jaké to je, ale tak uvidíme. Teď pomalu, prah," usmál jsem se a opatrně ho navedl přes dveře.
"Já se jdu převléknout, vy běžtě na tribunu. Zamávám vám."

"Někdy to můžeš vyzkoušet. Je to zajímavé, no i těžké, co ti povím," zasmál jsem se a bez problémů za jejich pomoci přešel dveřmi.
"Dobře, utíkej. Držím ti palce," usmál jsem se (snad) na něj.
"Pojď, Nialle, jdeme na tu tribunu, ať mu můžeme fandit," řekl jsem a čekal, až mě tam Niall dovede.

Vběhl jsem do šaten, převlékl se do plavek, stáhl si vlasy do culíku, nasadil si brýle a všechny věci zamkl do skřínky. Sebral jsem si jěstě ručník a šel k bazénu. Vyšel jsem a hledal Louiho s Niallem na tribuně. Hned jak jsem je našel ,začal jsem jim mávat a hned potom jsem se začal připravovat na samotný závod.

"Tak jo, teď opatrně, ať nezakopneš," vedl mě Niall, než jsme se hezky usadili. Všude ve vzduchu byl cítit chlór. Slyšel jsem mnoho lidí kolem, určitě jich tady bylo hodně.
"Harry nám mává, zamávejme mu taky," pobídl mě a já tak hned udělal. Snad to Harryho potěší a povzbudí.

Viděl jsem, jak mi Louis mával. Zamával jsem zpět a stáhl ze sebe ručník. Postavil jsem se na start, připravil se do polohy na můj závod a čekal, než to celé začne. Záměrně jsem propínal svaly, aby to Loui viděl, no pak mi došlo, že to asi nepůjde.

Niall vedle mě se chichotal jak bláznivý.
"Co je?" nevydržel jsem to a zeptal se.
"Harry se tady procvičoval a napínal u toho všechny svaly... a pak se se smutným úsměvem podíval naším směrem a přestal. Asi se chtěl před tebou předvést," šeptl mým směrem Niall. Mé tváře hned začaly hořet. Ten můj miláček.

Připravil jsem se na start a po písknutí skočil do vody. Makal jsem jako snad jěstě nikdy. Chtěl jsem, aby se na mě Louis soustředil a byl na mě pyšný. Niall mu určitě opisuje celé dění ve vodě. Chtěl jsem, aby ho to těšilo. Po prvních dvou stovkách jsem pořád makal jako šílený a ostatní už nemohli. A já nechápal, kde se ve mně ta síla bere.

Hned jak začali ty závody, Niall mi dopodrobna vyprávěl, co se v bazénu děje. Prý byl nejdřív Harry pozadu, ale jako mrknutím oka už byl vepředu.
"No, tak to je síla," vydechl Niall... ohromeně?
"Co? Co je?"
"Všichni už jsou pozadu, jsou unavení a Harry pořád plave s velkým náskokem," řekl. Wow!

Skoro jsem si necítil ruce, jak jsem makal. Nohy jsem měl jako v ohni, ale jedna myšlenka na to, že mě sleduje on, mě hnala kupředu.
'Už jenom kousek, už jenom kousek!' opakoval jsem si pořád a pořád a pořád. Nakonec jsem s ohromnou vlnou dorazil na konec.

Všichni kolem začali povzbuzovat své kamarády, ať víc zaberou. Někdy se ozvalo i Harryho jméno, ale i jiná, která jsem v té směsici křiku nemohl identifikovat.
"Joo!" vykřikl Niall. "Harry je první," řekl. Nemohl jsem jinak, než jen zopakovat jeho reakci a připojit se k tleskajícímu davu. Šikula jeden.

Zmoženě jsem zastavil a hlubokými nádechy si dodával kyslík do plic. Každý na těhlech závodech mohl plavat jenom jednu disciplínu, takže jsem se mohl jít usušit, výsledky dostaneme asi na konci týdne. Jak jsem si usmyslel, tak jsem i udělal, no předtím, než jsem zalezl do sprch, jsem musel zamávat Louisovi s Niallem za to, že mě povzbuzovali.

"Tak jo, výsledky budou až později. Ale určitě bude mezi nejlepšími, jelikož byl první," vysvětlil mi Niall, co se bude dít dál.
"Dobře. Tak, co teď?" zeptal jsem se.
"Jdeme si pro něj?" navrhl a já souhlasně přikývl.

Setřásl jsem si vodu z vlasů a následně si je utřel. Za mnou se ozval výstřel a odstartovalo se další kolo. Já sám jsem se šel převléci a aspoň trochu si osušit vlasy. A když jsem vyšel ze šatny, už tam na mě oba čekali.
"Bylo to dobré?"

"No, podle toho, co Niall říkal, jsi byl úžasný," řekl jsem s drobným úsměvem. Cítil jsem sice, že mi malinko hoří tváře, ale nechal jsem to tak.
"A co si o tom myslí náš závodník?" optal se se smíchem Niall.

"Myslím, že aspoň na stupínek se postavím," broukl jsem a koukal na jeho šedá očka.
"Ale tak aspoň jsem si zaplaval," přiznal jsem a koukl na hodinky. "Dáme si oběd?"

To už je čas oběda? Ani jsem netušil, jak rychle to uběhlo.
"Jídlo!" křikl Niall a jeho hlas se začal vzdalovat. Nechápal jsem, nevěděl jsem, co to dělá, nebo kde je.
Nialle, zabiju tě! Tedy, až tě najdu...