Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓

29.

"Nic, nic, nic... Nic jsem neřekl, opravdu. Svět je krásný," zasmál jsem se rozpačitě a raději zabodl pohled do karet. Raději jsem ani nemyslel na tu kravinu, co jsem teď vypustil z pusy.
"Měl bych si dávat pozor na jazyk," zhodnotil jsem a hodil na něj omluvý pohled. "Promiň mi to."

Byl jsem úplně zmatený. Tak to chtěl nebo ne? A jak jako, že nic neřekl, vždyť to řekl...
Úplně tiše jsem seděl na místě, jen se svými myšlenkami. Dokonce jsem zapomněl i hrát!
"To nic," špitl jsem.

"Jsem blbec, promiň mi to. Já víš, no... jsem zvyklý si mezi kluky nedávat pozor na jazyk, teď mi to vyklouzlo. Už budu dávat pozor, slibuju." Měl bych si začít dávat bacha na to, co ta moje nevymáchaná huba říká. Raději jsem se koukl do karet a pokračoval ve hře.

"Ne, vážně... To nic." Snažil jsem se soustředit na hru. Vyhodil jsem kartu a už dával pozor.
"Alespoň vím o tobě další věc... Že si mám dávat pozor, co řeknu, protože na to hned reaguješ" zasmál jsem se.

"No raději, občas jsem prase," vysvětlil jsem se smíchem.
"Občas bych potřeboval náhubek," zhodnotil jsem ve chvíli, jak Loui hodil na hromadu jeho poslední kartu.
"Jak je možné, že jsi vyhrál? Opravdu mi tohle nejde."

"Není to poprvé, co to hraju, asi proto," zachichotal jsem se.
"Měl si vidět, když jsem to hrál prvně, vůbec mi to nešlo a dlouho mi trvalo, než jsem se do toho dostal," usmál jsem se. "Chceš hrát znovu nebo chceš hrát něco jiného, ty moje prasátko?"

Nad tou přezdívkou jsem jenom protočil oči a rty ho štípl do nosu.
"Myslím, že tahle hra je na mě až moc náročná," broukl jsem se smíchem a raději uklidil karty do balíčku.
"Co kdybych ti zahrál?" navrhnul jsem, když mi pohled padl na malý klavír v rohu pokoje.

Zachichotal jsem se. Opravdu mu to nešlo, ale nemusel se tak rychle vzdávat. Ovšem, než jsem mu něco stačil říct, padl návrh s hraním na klavír.
"Ano, prosím. Tak dlouho jsem tě neslyšel hrát," kňoural jsem.

"Tak poslouchej," broukl jsem spokojeně a přesunul se k nástroji.
"Co tak hrát jenom podle fantazie," zasmál jsem se a začal hrát jenom tak, jak mi co přišlo do hlavy. Když jsem se koukl na Louiho, poute houpal nohama do rytmu a něco si pospěvoval. Po chvilce jsem přestal a hodil se vedle něj na postel.
"Líbí?"

Neznal jsem to, co hrál, ale podle jeho slov jsem mohl jenom hádat, že si melodii právě vymýšlel za pochodu. A i přesto to bylo krásné. Harry měl opravdu velký talent.
"Líbilo, moc," usmál jsem se, když jsme oba seděli na posteli. "Kde ses naučil tak hrát?"

"Dlouho jsem byl sám," zasmál jsem se a vtáhl si ho do svého obětí.
"A teď už mám inspiraci, takže to půjde jěště líp," broukl jsem bezbraně a nechal si ho hezky u sebe.
"Musíme vymyslet, kde budu spát."

"Je dobře, že jsi si našel inspiraci. Myslel bych, že líp už ti to nejde, ale když to říkáš... Budu ti věřit," pousmál jsem se.
"Na zemi tě nenechám, tak se můžeš zeptat mámi, jestli nemáme nějakou matraci," poradil jsem mu.

"Dobrý nápad," zhodnotil jsem a šel dolů, kde Louiho máma sledovala televizi.
"Paní Tomlinsonová? Nemáte náhodou doma nějakou matraci? Lou mě prý nenechá spát na zemi," zasmál jsem se. Na to se zasmála i ona a kývla na mě, abych šel za ní. Dovedla mě až do nějaké komory vedle kuchyně, kde byly různé věci. Od kufrů přes ozdoby až po kola a vysavač. Jednoduše odkládací prostor.
"Tady máš, Harry, měl by stačit," usmála se, pak mi do rukou strčila srolovanou matraci a já se s tichým poděkovaním vytratil.

Slyšel jsem, jak Harry odešel, takže jsem se mohl přesunout ke skříni, kde jsem na třetí poličce zvrchu měl vždy pyžamo. Harry se vrátil, když jsem se s pyžamem usadil na posteli.
"Tak co? Dala ti něco?" zeptal jsem se se zájmem.