MURDER GAMES

1. part

Ahoj, jen pro pořádek ve věcech: až TOHLE je první část. Jak jsem zmatkovala  to tak nějak popletla, takže až tak jsem TADY začíná příběh. Enjoy. (:

---

Sedím ve svém starém proutěném křesle, piji své kafe bez mléka, ale zato s velkým dílem cukru, a pokojně si čtu svou asi 700seti stránkovou knihu, kterou jsem si dnes brzy ráno koupila v charitě ve městě. Spolu s mými šesti kamarády, kteří jsou pro mě jak rodina, bydlíme asi 4 kilometry od nejbližší autobusové zastávky. Náš dřevěný domek je na samotě u lesa a opravdu jen zřídka sem zamíří i houbař. Ale nám to vyhovuje, jsme tak šťastní. Ani nám nevadí, že to znamená, že si musíme vstát o dost dříve, a to, i když jedeme na kole. Cesta lesem je opravdu hodně klikatá a člověk si musí dát pozor i na zrádná místa co se tváří bezpečně.

A jak čas při čtení té skvělé knihy ubíhá, tak začínám mít hlad. Je 5 hodin a ostatní už se asi před hodinou vydali na autobus, protože se chtějí jít bavit do nějakého klubu a jěště před tím musí jít nakoupit jídlo, které si pak uschovají u známých, takže to znanená, že jsem doma sama. Ze začátku mého bydlení tady jsem se tu zůstávat sama bála, ale už dávno jsem si uvědomila, že není čeho.

Schazuji ze sebe svou vyhřátou deku a pokládám svá bosá chodidla na chladnou dřevěnou podlahu. Je podzim, takže to znamená, že si nazuji papuče. Jen abych to vysvětlila, já nenávidím nošení bot v domě. U ostatních mi to nevadí, ale prostě nemám ráda ten pocit, i venku nebo také do města chodím bosky. Samozřejmě když je teplo.

Teď, když už tedy mám papuče, tak se pomalým krokem posouvám do kuchyně. Slyším jen svůj dech, šoupání podrážek a zpěv ptáčků.

V kuchyni je stále cítit, co měl Greg na snídani. Zbytek nesnídá. Měl párky, ale praskly mu. Jak překvapivé. Tak tedy mířím k oknu, se kterým chvíli zápasím, ale nakonec ho otevřu. Okamžitě mě ovane ledový větřík, až mi z tváře odfoukne mé zrzavé vlasy. Projede mnou mrazík. Otáčím se pod záminkou najít nějaký svetr, ale v ten okamžik se tak vyděsím, že mi srdce nejspíš vynechalo několik úderů. Zapotácela jsem se zpět k oknu a chytila se parapetu. Až po pár okamžicích jsem začala uvolňovat napětí ve svalech. Naproti se objevil můj kamarád a spolubydlící Julius.

Zatímco on se smál, já na něj ještě se zděšeným výrazem koukala. ,,Co tu sakra dělá?" pomyslela jsem si, načež jsem svou myšlenku vypustila z úst.

,,Co tu sakra děláš?!" křikla jsem na něj. Ještě jsem stále otřesena ze zážitku, který na mě ten trubka ušil. Mohla jsem dostat infarkt! Neslyšela jsem jak klapnout přední dveře, tak ani kroky.

Julius se stále smál mému zděšení a vždy, když už se zdálo že končí, tak se na mě podíval a spustil znovu. Začínal ve mně narůstat hněv, protože má trpělivost už byla v těchto okamžicích téměř vyčerpána. Jeho záchvat trval už alespoň 6 minut. Řekla jsem si, že asi trpí nějakou duševní poruchou, a to mě donutilo ukočírovat svůj hněv a nerozhodit mu sandál. Mimochodem, on sandály nosí, takže by to bylo poměrně trefné.

I on už se začal klidnit a dokonce při pohledu na mě už ani nezasel semínko dalšího záchvatu do svého chorého mozku.

,,Na-nakonec jsem se rozhodl, že pařit ne-jdu." vysoukal ze sebe ješte s posledními zbytky smíchu. Pravou rukou si utřel slzy pobavení a pasadil se na židli.

,,A to mě musíš tak děsit?" řekla jsem s pravým obočím zvedlým a rukama zkříženýma na prsou. Tento postoj znamená, že v následujících chvílích budu extra nepříjemná a je lepší mi říkat pravdu. Poznám jestli mi někdo lže. Vždy.

,,Nevědel jsem, že se tak vydesíš." odpovědel jednoduše, ale za to s pitomým úsměvem. Levou rukou si prohrábl své černé kadeře a podíval se mi jeho černýma očima do mých. Nelže. Kdyby lhal, tak se na mě podí jen na zlomek vteřiny a ne na celou.

,,Ok," usmála jsem se a opustila jsem svůj postoj. Šla jsem hledat ten svetr.

,,Svetr máš na lavičce, pokud ho tedy hledáš," a ukázal prstem směrem ke dveřím ven. Tak jsem tedy šla a vzala ho. Byl vážně hodně studený, ale on se mým teplem zahřeje a poté on ohřeje mě. Když jsem se vrátila, tak Julius už vytahoval suroviny na přípravu domácích burgerů.

,, Pro mě ve-" začala jsem. Chtěla jsem jen říct, že chci vegetariánský, protozě já jsem vegetariánka a nebyla si jistá, jestli to ví.

,, Já vím. Chceš vegetariánský." mrkl na mě a já se vděčně usmála. Julius je vlastně hrozně fajn kluk. A take je vážně hodně hezký.