MURDER GAMES

10. part

Ahoj. Tento díl bych ráda věnovala emazur. Jsi úžasná. :) :') Enjoy! (:

---

Stoupla jsem si za Hanse, který je větší než já, ale přitom menší něž Fred. Jen jak si Hans všiml, že se za něj schovávám chytil mě za paži a postavil vedle sebe. Nechtěla jsem stát u dveří. Netušila jsem co tam může být. Třeba někdo může střílet, co já vím. Dnes jsem toho zažila již spoustu. Nepřála bych to ani svému nepříteli. Ale vlastně,.. já nepřátele nemám. Vždy jsem se snažila s lidmi vycházet dobře. Takto mě to moji rodiče učili. Ale to bylo jediné, za co jsem jim  vděčná. 

,,Otevírám dveře," oznámil Fred a já se nad jeho slovy začala klepat. Opět mě lapila vlna neukočírovatelné paniky. Začala jsem se třást a přerývavě dýchat. Hans mě chytil za ruku a podíval se mi do očí. Ta jeho ledová barva také nesla něco uklidňujícího. Nedokázala jsem to vysvětlit, ale najednou mi srdce přestalo tak šíleně tlouci. 

Pak se otevřely dveře. Okamžitě mě ovanul studený větřík. Párkrát jsem zamrkala a  trochu se otřásla. Před dveřmi se nacházel kamenný chodníček a u jeho konce začínal dřevěný most, pod kterým tekla krásně čistá voda. Za mostem stála spousta lidí. Jak malé děti, tak také dospělí lidé. Jakmile nás spatřili, tak všichni začali tleskat. Nechápavě jsem se nejprve podívala na Freda, který neprojevoval žádné emoce a pak na mého ,,majitele". Usmíval se na ně. Napadlo mě, že bych zřejmě také měla, ale absolutně žádný jsem vynutit nedokázala. Neměla jsem sebemenší důvod. Nečekala jsem ani nic optimistického.

Z mých myšlenek mě vyrušil až Hansův pohyb. Vyšel i se mnou ven. Opět zavanul větřík. Kráčeli jsme směrem k nim. Jejich výskání se zesilovalo. Netuším, proč nás tak vítají. Ale jsem potěšena tím, že jsou mezi nimi také ženy, které vypadají spokojeně. Donutila jsem se tedy k malému úsměvu. Stálo mě to sice veškerou sílu mých mimických svalů, ale přece jen jsem to dokázala. Došli jsme k nim a nejprve za mnou přišla nějaká mladá slečna a chytila mě za pravou ruku, tento čin zničil řetízek mezi mnou a Hansem, ale opět vytvořil mezi mnou a jí.

Utíkala směrem k jakési velké stavbě, která byla bílá a naprosto precizně postavena, přišlo mi, jako by zde ani nepatřila. Udiveně jsem se koukala kolem. Utíkat se mi nechtělo, ale ona běžela, tak jsem běžela taktéž.

Jakmile jsme dorazili k budově, tak mi zašeptala do ucha.

,, Teď půjdeme do jedné místnosti, kde tě upravíme a převlečeme. Pak ale ti musím něco říct. Nesmí se nikdo dozvědět, že jsem ti to řekla. Jo?"

Byla jsem strašně zmatená. Ale souhlasila jsem.

Och, jak mně chybí moji kamarádi spolubydlící. Hrozně moc. Už je nejspíš nikdy neuvidím a tady nevím, co se mi může stát.

Šly jsme bílými chodbami a po různu jsme zabočovaly do prava a pak zase do leva. Netrvalo dlouho a já neměla přehled, kde to vlastně jsme. Konečně jsme se zřejmě dostaly tam, kam jsme měly.

Docela mě překvapilo, že místnost není sterilně bílá jako všechny chodby, ale světle hnědá. Tato barva byla na třech stěnách ze čtyř, protože tu poslední pokrývalo zrcadlo. Bylo tu hrozně moc oblečení na věšácích , ale stále to vypadalo uklizeně a čistě.

,, Omluv mě za ten nepořádek," omluvila se dívčina a já málem vybuchla smíchy. Naštěstí jsem jen pobaveně vyfukovala vzduch z plic. Podívala se na mě svýma studánkově modrýma očima a taky se jemně usmála. Pak se rozhlédla po místnosti a pravou rukou naznačila, ať se podívám na to oblečení.

Upřímně, vůbec mě to nezajímalo. Raději bych byla v měm roztrhaném a pogrcaném tílku a mých teplácích, ale nechtěla jsem vypadat neslušně a váhavými kroky se vydala k prvnímu stojanu.

Na něm byly kalhoty, jak zvonové, tak i slimky. Vzala jsem si do podpaží jedny černé úzké. Okem jsem se podívala doprava a uviděla trička. Přešla jsem tedy k nim a sundala si z ramínka jedno volné, taktéž černé s jednoduchým bílým potiskem starého auta v levém spodním okraji.

Periferním viděním jsem stále sledovala dívku, která mi ovšem přišla sympatická. No, až na ten řetízek, který nás stále spojoval.

,, Ehm," začala a pohled jí padl na podlahu ,, měla by sis vzít něco slavnostnějšího, půjdeš totiž na večeři do Vínového Salonku." Prosím? Nechci jít na žádnou večeři. A Vínový Salonek? To je nějaký špatný vtip.

,, Nechci jít na večeři." Oznámila jsem jí sebevědoměji než jak jsem se cítila.

,, Musíš, Hans si to přeje."

,, Al- no tak jo," svolila jsem. Co by mohlo být horší než celý dnešek dohromady? ,, Ale co si mám vzít?" Dívce se okamžitě rozzářila očka.

,, Já bych si vzala tyto černé šaty," ukázala na stojánek nejblíže k ní a sundala je. Byly po zem. Tlustší ramínka, čtvercový výstřih, do pasu úzké a od něj dolů několik spodniček na sobě tvořící krásný efekt.

,, Uff," vydala jsem jen zvuk úžasu.

,, A k nim, tyto zlaté boty," ukázala pod tentýž stojan na poličku. Perfektní. Moc se mi to k sobě líbilo.

,, Hodí se to k sobě," pokrčila jsem rameny a jemně se usmála.

,, Děkuju." 

--

Oblékla jsem se a Tamara, jaj se mi dívka představila, mi upravila vlasy do volného drdolu a trošku nalíčila. Po neuvěřitelné půl hodině mě nechala se podívat do toho obrovského zrcadla. Otočila jsem a dostala šok. ,, Tohle jsem já? Vypadám úplně jinak! Moje oči mají jinou barvu,  a také vlasy jsou jiné! Jak?! Co?"

Tamara se zasmála nad mou reakcí a řekla:

,, Tak pojď, už půjdeme," podala mi informaci a ihned zesmutněla. Já si také vzpomněla v jaké situaci se vlastně nacházím a začala se stydět, protože se tady připravuji na večeři a nesnažím se uniknout.

Otevřela dveře a opět mě vedla těmi nekonečnými bílými chodbami.

Když jsme konečne došly před mohutné dveře, podívala se mi do očí.

,,Teď ti to tedy povím. Tohle není tak, jak se zdá. Jsi ve velmi n-" nedořekla. Do celého těla jí zajížděly kulky. Začala jsem šíleně křičet.

---

Omlouvám se, že jsem dlouho nepřidávala, ale nebyla jsem doma. Snad se dnešní část líbila. :)