MURDER GAMES

12.part

,, P-prosím?" Zakuckala jsem se, protože jsem se překvapením rychle nadechla. On ví, jak se mi to všechno a proč stalo?!

,,Slyšelas. Vím všechno!" posmíval se mi. Nemám ho ráda. Nevěřím mu vůbec nic, co vypustí z té jeho velké nevymáchané pusy.

,,Nevěřím ti," Přivřela jsem levé oko a podezíravě se na něj podívala. Nevypadá zrovna moc jako někdo, komu můžu důvěřovat. Znám ho sice asi jen 10 minut, no vlastně neznám, ale již teď vím, že to nebude můj spojenec nebo tak. Nevěřila jsem a také nevěřím nikomu, až na Tamaru. Té jsem začala trošku důvěřovat. Ještě před asi 20 minutami mi dělala účes a vesele si se mnou povídala, a teď? Už tu není a také nikdy nebude! Je mi to neskutečně líto, ale zase takový vztah k ní jsem neměla, takže by mě i tento smutek měl poměrně brzy přejít. Je to sice špatně, ale já to tak cítím. To je vše. Nic víc, nic míň.

,,Ale měla bys," opět se zasmál a představil mi tím své krásně bílé zuby. Zajímalo by mě, kde si je opečovává, nikde v této nechutně uzavřené a malé místnůstce není koupelna ani umyvadlo. Je zde vlastně jen to křeslo, pár malých obrazů na stěnách a stolek s popelníkem.

,,Nikomu nevěřím!" utrhla jsem se na něj, ale ihned potom jsem toho litovala. Nevím, co to do mě vjíždí. Po tom co jsem to řekla, tak se přestal smát a na tváři mu zůstal jen úsměv. Kupodivu nevypadal namyšleně.

,,Máš recht. Taky bych nikomu nevěřil. Vlastně nevěřím, jen Andymu. To je můj jedniný kam-" zarazil se a pokračoval ,, Vlastně. Nevím proč bych ti to měl říkat." Dokončil a já byla trochu zklamaná. Nevím co jsem čekala. Že by se mnou mluvil o jeho věcech? Ale notak!

Otevřela jsem pusu, jakože jsem chtěla něco říct, ale nevěděla jsem co, takže ji opět zavřela.

,,Co?" zeptal se. Trošku mě zarazil.

,, Co co?"

,,Co jsi mi chtěla říct?" Aha, tohle. Vlastně nic.

,, Nic!" vyštěkla jsem opět a v duchu se opět seřvala za mé reakce.

,,Aha, no takže.."

,,Hmm??!"

,, Jak se jmenuješ?" Opět se zasmál s tím jeho drzým a namyšleným úsměvem.

,, To tě nemusí zajímat!!" zahučela jsem vztekle. Sakra! Co to se mnou je?! Jako by za mě někdo mluvil!!

,, Tak promiň," stále se smál. ,, Takže ti taky neřeknu jak se jmenuju."

,,No tak fajn! Jsem Valerie! Stačí?"

,, Jo, ale já se ti stejně nepředstavím!" Smál se ještě více než do této chvíle. Záchvat smíchu? Retard! Už vím, proč ho nemám ráda! Je drzý a sviňák! Dělá ze mě blbce!

,,Tak si nakálej do kalhot!" rozmáchla se rukama a opět osahávala stěny místnosti. A překvapivě to nešlo! ,, Jak se odsud můžu dostat?! S tebou tu nezůstanu!" Lezl mi na nervy. Celou dobu, i když by se mohlo zdát, že chvíli ne, tak i v ten moment ano. Má hrozně rošťácký výraz. Nechutně rošťácký. Rozčiluje mě to.

,, Půjde to, až budu chtít," mrkl na mě pravím víčkem s dlouhýma černýma řasama.

,, Hned!" vážně jsem byla rozčilená.

,, A navíc, právě teď bych ven být tebou nechtěl. Hans tě všude hledá. A nejen on," Zaskočil mě, vážně mě zaskočil.

,, C-co? Proč?"

,, Chce se ujistit, že jsi v pořádku."

,, Tak to se nemám čeho bát, že?'' Usmála jsem se na něj, i přes to, že mám z něj divný pocit. Vlastně, divný pocit mám ze všeho. I ze sebe. Něco se se mnou děje. Tohle nejsem já. Ale asi ano, protože nikdy dříve jsem v takovýchto situacích nebyla. Co jsem komu udělala? Tohle je karma, ale co jsem provedla?! Nic!

---

Zdravíčko. Chci vám oznámit, že teď bych si ráda napsala nějaké kapitoly dopředu, takže nebudu přidávat. Omlouvám se, ale musím. Bude to takový odpich, protože se to bude později přidávat rychleji a pravidelněji, než jak je tomu nyní. Vždy bude nejaký díl v záloze. :)

Doufám, že se vám dnešní díl líbil, a prosím dejte mi vědět, co si myslíte co bude dále a co si myslíte obecně o tomto příběhu. :)