MURDER GAMES

3. part

Nevím co víc zde napsat, tak snad jen : ENJOY! (:

---

Jen co jsem ho uviděla vyhlížet z okna jsem za sebou hledala levou rukou něco, čeho bych se mohla chytit, protože bych jinak nedokázala udržet svou váhu na nohou. Pravou ruku jsem si přiložila k ústům, abych zabránila výkřiku. V té chvíli by se ve mně krve nadořezal. Bylo to tak zpomalené. Mé rusé vlasy mi létaky ve větru, nohy se snažily udržet mé tělo nahoře, vyděšeným pohledem jsem sledovala jeho zamračenou tvář, která se rozhlížela po okolí, měl ruce sepjaté za zády a to způsobilo, že jeho vypracovaná hruď hrdě čněla vpřed. Vypadal při nejmenším přísně.

Konečně jsem se opřela o jeden ze statných stromů. Když jsem se chtěla opřít, tak jsem se nabodla na jednu z malých větviček vyrůstajících z kmene, a ta křupla. Tím jsem okamžitě přilákala pozornost oného záhadného muže. Nejprve se na mne podíval, poté se mu na tváři objevil něco jako výsměšný škleb, otočil se a odešel. Okamžitě jsem se otočila a jako smyslů zbavená jsem vběhla do lesa. Po několika okamžicích jsem slyšela klidné kroky za mnou. Ohlédla jsem se a spatřila ho. Svýma dlouhýma svalnatýma nohama kráčel klidně, ale stejně se pohyboval velmi rychle. Běžela jsem. Občas jsem zakopla o nějaký vyvýšený kořen zakrytý listy, ale pokaždé udržela rovnováhu. Potila jsem ledový pot, z námahy na jakou jsem nebyla zvyklá se mi tvořily mžiky před očima, propocené vlasy se mi lepily na kůži hlavy a pletly se mi nohy. Pokaždé, když jsem se otočila, tak byl o kousíček blíže ke mně. Na levém rameni mu visela puška a na pravé noze v kapse se mu zatřpytil lovecký nůž pokaždé, když na něj ve správném úhlu zasvítilo sluníčko. Stále si udržoval své svižné tempo. Bylo to jako lovec, co chce uštvat svou kořist. On byl lovec, já kořist. On byl pán a já jeho cíl. Stále měl na tváři ten škleb, který přímo říkal : ,, Nesnaž se, stejně mi neutečeš. Již teď ti docházejí síly!"

Tak daleko v lese jsem ještě nebyla. Neznala jsem žádné úkryty ani zkratky. Rozhodla jsem se začít kličkovat více než doposud. Měla jsem strach, že by na mě vystřelil z té pušky, takže tohle tu šanci postřelit mě nebo zastřelit snižovalo. Trefit terč v pohybu není jednoduché, ale pokud to je zkušený  lovec..

Nesnesitelně mě píchalo v boku, cestou jsem ztratila obě papuče, takže teď jsem běžela bosky a zabodávaly se mi do kůže větvičky a drobné kamínky, slaný pot mi stékal do očí, a už jsem ani nevnímala, jestli se na mně uchycují jednotlivé pavučinky. Žádný známý záchytný bod jsem neviděla. Hrůza se mi zračila v očích a trhavý dech značil, že za nedlouho bude konec mých sil, které již teď byly na pokraji.

Otočila jsem se a byl už vážně blízko. Zcela jistě zrychlil. Jeho nůž už nebyl v kapse, ale držel ho v pravé ruce. Ostří bylo ostré jak břitva. Chtěl mě snad vyvrhnout?

,, Chata?! Tady je chata? Třeba v ní někdo bude a pomůže mi!" pomyslela jsem si, protože jsem ji uviděla asi 50 metrů ode mě stát. Ucítila jsem naději, docela malinkou, ale stejně mi dodala trochu energie, abych mohla zrychlit. Zapřáhla jsem tedy své nohy do rychlejšího tempa. K dřevěnému domku jsem se blížila poměrně rychle, když v tom jsem před sebou spatřila průhlednou hmotu. Objevila se těsně přede mnou, takže jsem nestačila zabrzdit, ale myslím, že bych brzdit ani nezkoušela. Jednoduše jsem vběhla do té rosolovité hmoty a zčista jasna jsem nestála v lese, ale zjevila jsem se kdesi v byťe, no spíš jsem tam vypadla. Otočila jsem se a v zrcadle jsem spatřila toho muže, jehož jméno neznám. Zmateně se rozhlížel po okolí. Pak jsem se tam pomalu zobrazovala já.