My Nightmares 2 (Marcus & Martinus) ✅

1. kapitola

Znovu mi zvonil budík. Už jednou jsem ho vypla a věděla jsem, že jestli teď nevstanu, tak zaspím do práce. A to by byl docela problém vzhledem k rozhovoru, který jsem dneska měla dělat. Ani mi neřekli s kým. Prý nějací zpěváci původem z Norska. Dál jsem nevěděla nic. Ani jména mi neřekli.

Oblékla jsem se do modrých šatů, které mi končili asi v půlce stehen a trochu jsem se nalíčila. Vlasy jsem stáhla do drdolu a mohla jsem jít.

***

Dorazila jsem do své kanceláře jako vždy. Měla jsem to tu ráda. Hodně jsem se kvůli téhle práci nadřela, takže jsem se to tu snažila co nejvíc milovat a to i přes některé ne zrovna milé kolegy.

Do kanceláře vrazila Dana. ,,Nesu ti informace o těch dvou. Přijdou asi za půl hodiny, tak si to pozorně pročti, ať máš z čeho sestavit dotazy" usmála se na mě a položila mi menší hromádku papírů na stůl. Jen jsem přikývla a Dana se otočila k odchodu. ,,Děkuju" promluvila jsem ještě za ní než zavřela dveře.

Danu jsem měla ráda. Nedalo se říct, že by to byla úplně moje kamarádka, ale na firemních večírcích jsem se s nikým jiným než s ní moc nebavila. Byla milá a přívětivá. Pomáhala mi i s věcmi, které vůbec řešit nemusela.

Přitáhla jsem si papíry k sobě. Začala jsem v nich číst. Hned na začátku mě ale zarazila jména těch dvou.

Marcus a Martinus.

Nemuseli to být oni, ale i tak mě ta shoda jmen zarazila. Kolik může být asi na světě kluků, kteří se jmenujou stejně jako oni? Hodně. Žádný problém.

Když jsem ale otočila na další stránku, tak mi srdce vynechalo úder. Kluk, co držel v ruce mikrofon a smál se, byl až moc podobný Martinusovi. Tomu Martinusovi, co slíbil, že se na mě nevykašle a pak už se nikdy neozval. Na fotce pod tím byl ten druhý kluk. Marcus.

Začala jsem okamžitě panikařit. Nemohla jsem se s nimi vidět. Zradili mě, oba. A teď sem měli přijít a já s nimi měla dělat rozhovor. Nikdy. Nechci je ani vidět. Trvalo mi dlouho než jsem přestala myslet na Marcuse. Nemohl sem teď jen tam přijít. Bylo to víc než dva roky, co jsem se vrátila z tábora a málem jsem se kvůli němu podřezala. Nehodlala jsem s ním mluvit ani na chvilku. Nestála jsem o to.

Začala jsme co nejrychleji brát papíry ze stolu a namířila jsem si to ke dveřím. Musela jsem říct Daně, že s nimi rozhovor dělat nemůžu. Že je musí přiřadit někomu jinému.

Rychlým krokem jsem se vydala ke dveřím. Otevřela jsem je a do někoho jsem narazila. ,,Pardon. Já nechtěla" pronesla jsem s pohledem upřeným k zemi. Když mi ale osoba neuhla z cesty, zvedla jsem pohled.

Tmavě hnědé oči se mi dívali snad až do duše a úšklebek na rtech naznačoval, že si dotyčný tuhle chvilku vážně užívá.

Couvla jsem o krok dozadu a dotyčný se opřel mezi futry dveří.

,,Ahoj Sam" pronesl Marcus s posměšným úsměvem..

Okej, tak tady máte druhý díl a doufám, že bude mít alespoň stejný úspěch jako ten první ❤ Mám vás ráda lidi a budu ráda za každý komentář nebo hlas 💕