Píseň Míru

Tenkrát v noci

,,Zelenáči vstávej! Útočí na nás!"

Yusuke se polekal a první, co udělal bylo to, že sáhl po meči, který ležel hned vedle něj. Přesně včas. Nepřítel na něj skočil sotva se zvedl a zkřížili meče. Yusuke měl co dělat, aby ten nátlak ze strany protivníka zvládl, byl zatraceně silný. Nakonec se mu s křikem povedlo ho odrazit a znovu seknul. Cítil jak se jeho meč zabořil do protivníkova těla a teplou krev na jeho obličeji. Sledoval, jak z toho muže vyprchával život. Další smrt, kterou si nepřál.

Zabíjel. Každý den vzal tolika lidem život, bylo mu z toho špatně. Jenomže on neměl na výběr. Buď zabije, nebo bude zabit. Byl ještě hodně mladý a přál si žít. Ale co je pro něj vlastně život? Každý den bojoval jen aby přežil další den za svého císaře. Musel přísahat věrnost, i když nechtěl. Nikdy se nechtěl stát samurajem, na to se ho ale nikdo neptal. Pocházel z rodiny samurajů.

Na svého otce si pamatoval jen matně. Jediné, co věděl bylo to, že zemřel v bitvě. Matka mu nechtěla o jeho otci nic říct, i když se tolikrát ptal a vždycky, když se zeptal, dostal výprask. Jako dítě to nechápal, vlastně to nechápal ani teď, když byl dospělý. Matka poté zemřela při útoku na jejich rodnou vesnici, s tím i zemřela naděje, že by se něco dozvěděl o otci. Samurajové ho nechali žít, ale musel proto něco udělat. A tímto začalo jeho peklo.

V deseti letech ho poslali do školy samurajů. Trénovali ho na těch nejhorších místech, jako jsou opuštěné hřbitovy, zříceniny nebo hluboké lesy. Chtěli tím posilnit jeho fyzičku, ale hlavně i psychiku. Snažili se ho zbavit všech citů. Nikdy nesměl cítit lásku, hněv, nebo nenávist. Nesměl dokonce cítit ani štěstí, ani lítost. Nesměl mít ženu, pokud s ní nechtěl zplodit potomka. Musel jen zabíjet pro čest svého pána.

I přesto Yusuke cítil. Cítil hlavně lítost nad těmi, kterým vzal život. Kolika rodinám vzal otce nebo syna. Kolika ženám vzal muže nebo milence. Vždy se jim díval do obličeje a sledoval, jak z nich mizí život. Bral to jako svůj trest, trest za to, že vzal život. Litoval toho a nebyla noc, kdy pro ně neukápl slzu a prosil nebesa o odpuštění. Toto břemeno ho tížilo už dlouho. Vzpomněl si, kdy poprvé zabil.

,,Senjuu Yusuke!" Bál se, že vyvolají zrovna jeho jméno.

,,Hai!" Vykřikl a postavil se.

,,Senjuu Yusuke, tento muž je obviněný z krádeže cenností šlechty. Byl dvakrát napomenut, a ještě k tomu si dovolil urazit čest samurajů. Jelikož se ze svých chyb nepoučil, bude popraven." Viděl zděšený výraz muže, určitě o svém rozsudku nevěděl.

,,Chtěl jsem jen uživit rodinu!" Vykřikl se slzami v očích.

Jeden ze starších samurajů k němu přišel a vší silou ho kopl. Muž zaúpěl bolestí a svalil se k zemi.

,,Nebyl jsi tázán, šmejde." Řekl ledovým hlasem samuraj.

Yusuke se polekal a na sucho polkl. Nechtěl se nikdy stát takovým kusem ledu, vraždícím strojem.

,,Senjuu, přistup a proveď popravu v zájmu obřadu, kdy se stáváš pravým samurajem!"

Yusuke znovu na sucho polkl, bylo mu špatně a točila se mu hlava. Nejistě a dost křečovitě přistoupil k muži. Ten se mu podíval do očí a usmál se.

,,Má žena a dcera budou pro mě určitě plakat. Mladý muži, udělal byste pro mne něco? Něco jako poslední přání?"

Yusukemu jeho slova pichla do srdce. Nejistě se na něj podíval a přikývl.