Bite [Namkook, BTS CZ]

1. kapitola - Happy Birthday

S hlasitým zavrzáním židle o kachlovou podlahu hnědovlasý mladík vstal a přešel do malého, skromného obývacího pokoje, kde do ruky popadl ovladač a se znechucením vypnul televizní zprávy. Ty původně sloužily jako zvuková kulisa, aby v bytě nevládlo hrobové ticho, což se nakonec neukázalo být tím nejšťastnějším nápadem, když se k jeho uším z úst moderátorky donesla další z mnoha zpráv o násilném činu, po němž zůstalo na ulici zohavené lidské tělo, jemuž chyběly končetiny a většina důležitých orgánů.

Ovladač pohodil na gauč a vrátil se do kuchyně, ale při pohledu na právě nachystanou snídani jej náhle přešla chuť. S povzdychem se posadil za stůl a s hlavou opřenou do dlaně visel očima na nástěnných hodinách, jejichž vteřinová ručička se na jeho vkus pohybovala až příliš pomalu.

Původně se do školy těšil - nemohl se dočkat, až uvidí známé tváře svých přátel, s nimiž bude probírat vše, co během prázdnin prožil. Dokonce se těšil i na to, jak se bude v učebně dozvídat nové věci, které se mu dost možná budou hodit do života.

"Dobré ráno, broučku," do kuchyně vešla drobná tmavovlasá žena, které se při úsměvu kolem hnědých očí objevil vějířek vrásek, kterých za poslední měsíce přibylo až příliš mnoho. Hnědovlásek jí pozdrav oplatil, avšak tak tiše a nuceně, až se atmosféra v kuchyni znatelně ochladila a upadla.

"Měl bys vyrazit, abys stihl první den."

Na slova své matky Jeongguk tiše broukl v souhlase a pomalu vstal od stolu, na němž stále ležela nedojedená snídaně, na kterou tmavovláska smutně pohlédla, jakmile mladík zabouchl vchodové dveře bytu, jenž se následně ponořil do ticha.

Slunce viselo na blankytně modré obloze, kolem něj líně pluly bílé mráčky, jež se nechaly unášet větrem, který byl však ve výšinách nad chlapcovou hlavou daleko silnější než v ulicích města, kde se do jeho těla jen sem tam opřel lehký ranní vánek, přinášející s sebou vzdálenou vůni moře a soli. Navzdory tomu, jak krásný se den mohl zdát, ploužil se mladík po chodníku s nevolí a nechutí, zatímco ostatní chlapci a děvčata ve žlutočerných uniformách mezi sebou hlasitě konverzovali a Jeongguk sem tam zachytil kousek z té či oné věty.
S utrápeným výrazem zvedl hlavu, když se před ním objevila budova umělecké školy. Rudo-hnědé cihlové stěny mu ještě před pár měsíci připadaly jako nezdolné hradní zdi, za nimiž se nacházela fontána prýštící hudbou, tancem a vášní, se kterou do školy den co den chodil. To však bylo pryč; průzračně čisté prameny, blyštící se na světle slunce, vyschly a odvál je písek nekonečných pouští.

V koutku oka zahlédl dvě vysoké postavy, z nichž jedna na něj energicky mávala a volala jej k sobě. Bez jakékoli emoce ve tváři stočil své kroky právě jejich směrem, načež se po chvíli octl v pevném objetí, jež mu na okamžik přineslo komfort.

"Ahoj, drobku" černovlasý, o půl hlavy vyšší mladík se zdál být pozitivně naladěn, avšak v jeho očích byl zřejmý smutek a nejistota, se kterou se po Jeonggukovi zprvu natahoval. Poté se tmavovlásek otočil na staršího studenta, jehož světlé prameny vlasů zakrývaly jeho hluboké hnědé oči, v nichž nebylo stopy po obvyklé jiskře, kterou by jindy oplývaly. Dlouhé vteřiny vládlo mezi třemi studenty dusivé ticho, které jako první přerušil nejstarší z nich, ukázav na otevřené prosklené dveře, skrze které proudily davy dalších studentů v identických stejnokrojích.

V lidmi přecpané třídě se posadil po boku černovláska a doufal, že po zbytek dne nebude na sobě muset cítit všechny lítostivé pohledy, kterých si jen cestou do třídy užil ažaž. Měl z nich husí kůži a pocit, jako by se mu do pokožky zabodávaly tisíce ledových krystalků; studily i pálily zároveň a celé jeho tělo bylo jako jeden veliký terč, do kterého se každý strefoval, ať už schválně, či pouze omylem.